Jak jsem slíbil před týdnem, ještě jednou se vracím k plastikám z normalizační éry ve veřejném prostoru, tedy tématu výstavy v holešovickém Doxu, kterou připravilo sdružení Vetřelci a volavky. Posledně jsem tu líčil, jak svízelné bylo postavení výtvarníka v totalitní éře, kdy na vše dohlížely ideové komise. Přesto vznikla řada děl, která mají vysokou kvalitu, jsou skutečně originální a obstála by i v jiných zemích.
ČTĚTE TAKÉ: Vetřelci a volavky aneb smutné osudy plastik z 60. až 80. let Vladimír Kýn: Betonová zeď v reálu Základní školy v Kralupech nad Vltavou vznikla v letech 1968-1969. Část zdi je v exteriéru, část vstupuje skleněnou stěnou do vestibulu školy. |
Některá byla z politických důvodů odstraněna, ale jiná přežila, ta však paradoxně mizí v současné posttotalitní době vinou nezájmu či špatné péče. Mnohé sochy nejsou zdokumentovány, takže jejich případná obnova bude nemožná. Ty kovové končí zpravidla ve sběrných surovinách, plastiky z kamene nebo betonu bývají rozbity nebo posprejovány.
Mnohé z nich by přitom byly ozdobou lecjaké významné galerie. V polovině devadesátých let jsme některá díla v různém stádiu devastace natočili v rámci televizního seriálu Černé ovce. Byla to tehdy snad nejsmutnější práce, kterou jsem dělal – někde jsme nacházeli už jen základy soch. Jeden díl jsme věnovali ocelové abstraktní plastice Vladimíra Janouška a Jiřího Nováka – tedy dvou špičkových českých výtvarníků. Byla to svařená konstrukce z ocelových nosníků, jež tvořila součást tribuny fotbalového stadionu Sparty na Letné.
Ukryta před okupanty
Plastika byla původně červená v kontrastu k černé ocelové konstrukci tribuny. Po ruské okupaci ji autoři natřeli na černo, aby nebyla tak výrazná a unikla pozornosti komise, vedené Vladimírem Šoltou, jež díla „ideově nevhodných“ umělců odstraňovala. To se sice podařilo, ale co je to platné, když v rámci známé na černo provedené rekonstrukce stadionu v devadesátých letech skončilo dílo ve šrotu.
Jiří Novák (1922–2010) byl také tvůrcem prvních kinetických plastik u nás. Jako mladý absolvent Vysoké školy uměleckoprůmyslové instaloval sochy v později legendárním československém pavilonu na světové výstavě v Bruselu 1958.
Kinetická plastika na pražském sídlišti Novodvorská, je dílem Jiřího Nováka
V belgické metropoli se tehdy poprvé setkal s tvorbou slavného amerického umělce Alexandera Caldera a jeho dílo mu učarovalo. Hned po návratu se začal tématu pohyblivých plastik, které pohání vítr nebo voda, věnovat. Zkonstruoval jich celou řadu, a to tak dovedně, že bez větší údržby fungovaly celá léta. Dnes se z nich zachovala jen malá část. Před pár roky zmizela beze stopy socha v areálu pražského Výstaviště, která stávala poblíž někdejšího panoramatického kina, později přestavěného na divadlo Spirála. Ta přitom přežila celkem bez úhony i povodeň v roce 2002.
O tu největší (a nejkrásnější) Novákovu kinetickou sochu, která zdobí náměstí při Novodvorské ulici v Praze-Krči, jsme bojovali s téměř devadesátiletým autorem, přáteli i původními tvůrci tamního sídliště ze šedesátých let Vladimírem Ježkem (před pár dny zesnulým) a Alešem Bořkovcem řadu měsíců. Radnice Prahy 4 ji chtěla odstranit v rámci „modernizace“ prostoru náměstí. Tenhle příběh měl však dobrý konec – socha zůstala na svém místě, bazén, z něhož vyrůstá, byl opraven a kovové „plachty“ se zase pomalu otáčejí ve větru. Funkční jsou i podobná Novákova díla v Jablonci nad Nisou nebo v Liberci. Mimochodem, málokdo asi ví, že Jiří Novák je autorem mistrovské kopie snad nejkrásnější sochy Karlova mostu: Braunova Snu svaté Luitgardy.
Ohrožené logo
Když jsem dělal před pár lety s tehdy prakticky zapomenutým Jiřím Novákem rozhovor do Revolver Revue, probírali jsme se starými fotografiemi a byla to většinou přehlídka smutných příběhů mnoha výtvarných děl. Skvělou plastiku, poháněnou vodním proudem, instalovanou v jedné škole, nechala odstranit paní ředitelka, aby se prý o ni nemusela pořád starat. Zmizelo několik prolézaček z dětských hřišť i plastická stěna u vstupu do divadla Semafor u Františkánské zahrady v centru Prahy. Obávám se, že by mohlo být odstraněno i geniální, leč dnes už nepoužívané Novákovo logo Československé televize u vstupu do budovy na Kavčích Horách.
Rozruch kolem Novodvorské ale způsobil, že se o Jiřím Novákovi začalo psát, vznikla pak krásná výstava a katalog. Mladí výtvarníci a kunsthistorici, kteří dnes oprašují tahle zapomenutá díla, zkrátka odvádějí záslužnou práci…
