Wagner – absolvent slavné vídeňské umělecké akademie – byl zprvu výrazným představitelem historismu. Navrhl řadu neorenesančních paláců, které mu přinesly prestiž.
Od prachu ke světlu
Na počátku 90. let 19. století se však v Bruselu zrodila architektonická secese a nový styl Wagnera zaujal. Záhy se stal jedním z jeho prvních propagátorů v rakousko-uherské metropoli a dost si tím popudil představitele historizující oficiální tvorby, proto se nikdy nestal hlavním architektem císařského sídla Hofburg a přestal dostávat prestižní zakázky.
V té době ovšem také získal post profesora na vídeňské umělecké akademii, kde pak prosazoval moderní urbanismus i nové materiály, jimiž byly v té době zejména železné a betonové konstrukce. Propagoval také moderní interiéry, obytné místnosti s velkými okny, které zajistí dostatečný přísun světla a čerstvého vzduchu, tedy věci, které v té době nepatřily k obvyklým – stačí se podívat na dobové rytiny nebo fotografie tehdejších salonů, přeplněných těžkým tmavým nábytkem, závěsy, koberci a přemírou dekorativních předmětů.
Vně i uvnitř. Interiér chrámu.
Prostory, které tak měly napodobovat zámecké salony, působily často spíše jako skladiště a byly plné prachu. Wagnerova architektura naproti tomu vycházela z nejnovějších hygienických poznatků, byla jednoduchá a předznamenávala další vývoj. Mezi jeho žáky a spolupracovníky byli talentovaní mladí lidé, kteří po skončení studií šířili jeho myšlenky dále. Patřili k nim i mnozí, kteří pocházeli z Čech, Moravy nebo Slezska, jako byli František Krásný, Jan Kotěra, Josef Hoffmann, Joseph Maria Olbrich či bratři Hubert a Franz Gessnerové. Z mladších pak třeba Pavel Janák, Josef Chochol, Antonín Engel, Bohumil Hübschmann, František Roith a mnozí další. A také například Slovinec Jože Plečnik.
Wagner společně s Olbrichem, Hoffmannem, Plečnikem, Kolomanem Moserem, malířem Gustavem Klimtem nebo sochařem Antonem Hanakem patřili k čelným představitelům vídeňské Secese. Pro tento spolek, propagující nové umění, inspirované orientálními motivy, pak opavský rodák Olbrich postavil známý pavilon na vídeňském Karlově náměstí. Vraťme se však k Wagnerovi. Náznaky secesního stylu už nese jím navržený palác Hoyos na vídeňském Rennwegu nebo Ankerhaus na třídě Graben. V plné síle pak styl reprezentují domy, které navrhl po roce 1897 na Linke Wienzeile, nebo stanice městské dráhy (viz též Orientace ze 4. října 2014).
Wagnerova tvorba se však dále vyvíjela a nejradikálnější stavby vznikly až po roce 1905, kdy už nepatřil k nejmladším. Budova Poštovní spořitelny, vila Wagner II a kostel na Steinhofu reprezentují už styl, který dnes označujeme jako modernu. Rostlinné motivy se postupně vytrácejí a nahrazuje je geometrický dekor, působivý ve své prostotě. Wagner také nechal vyniknout ušlechtilé materiály, ale i prvky z keramiky, železa nebo skla.
Na počátku minulého století získal Otto Koloman Wagner významnou zakázku na projekt moderního areálu vídeňského ústavu choromyslných na kopci Steinhof v severozápadní části metropole. Vybudoval tu zařízení podle moderních zásad s řadou prostých pavilonů v zeleni.
Čtvercová loď s pozlaceným majákem
Především však v horní části vrchu navrhl katolický kostel sv. Leopolda se čtvercovou lodí, nad níž se klene obrovská pozlacená kupole, která za slunečního svitu září do dáli jako maják. Stavba má průčelí z bílého mramoru s velkými okny a pozlacenými kovovými dekorativními elementy. Podobně světlý je i interiér chrámu.
Na výzdobě spolupracoval Wagner s významnými umělci – autorem vitráží byl jeho žák, architekt a designér Kolo Moser, plastiky andělů na průčelí vytvořil Othmar Schimkowitz (spolupracoval i s Plečnikem na návrhu Schrollova pomníku v Broumově), sochy patronů pak Richard Luksch (od něho máme keramický reliéf na nárožním domě v Kaprově ulici v Praze, který je dílem bratrů Neugebauerových). Umělci byli ovlivněni jednak uměním Byzance, jednak beuronskou tvorbou té doby, kterou wagneriáni vždy obdivovali.
Detail vitráže kostelního okna od Kola Mosera.
Chrám, dokončený v roce 1907 a otevřený za účasti následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este, je dokonalou ukázkou gesamtkunstwerku – tedy díla vytvořeného od celku po nejmenší detail v jednotném stylu. Na našem území byl v obdobném pojetí realizován například komplex psychiatrické léčebny v Kroměříži, jehož autorem byl Wagnerův žák Hubert Gessner, rodák z Valašských Klobouk. Kroměřížská léčebna byla dokončena v roce 1909 a také v jejím případě hraje centrální roli chrám ukončený mohutnou kupolí.
Vídeňský Steinhof je dodnes považován za moderní nemocniční areál, „Otto-Wagner-Kirche“ je pak navíc i cílem mnoha architektů, historiků umění a studentů z celého světa. Tato působivá stavba je dnes jednou z hlavních atrakcí secesní Vídně, a třebaže leží poněkud mimo centrum, vyplatí se ji navštívit. O něco níže pod kostelem je i novodobý prostý památník obětem – sedmi stovkám dětí, které byly v areálu léčebny v průběhu druhé světové války utýrány v rámci rasových experimentů nacistického aparátu.
Zájemcům o další významná Wagnerova díla pak lze doporučit ještě procházku k jeho vilám Wagner I a II v Hütteldorfu, jež reprezentují oba póly architektovy tvorby – pozdní historismus a architektonickou modernu.
