Dvacátého třetího ledna vyplňuje můj kalendář každým rokem stejná událost: spolu se slovinskou velvyslankyní, Její Excelencí Smiljanou Knezovou, klademe věnec k bustě Jožeho (Josefa, Josipa) Plečnika v Jižních zahradách Pražského hradu. V lednu se totiž započal i skončil jeho život (narozen 23. ledna 1872 ve slovinské Lublani, zemřel 7. ledna 1957 tamtéž).
Právě Pražskému hradu, nejvýznamnější památce na našem území, věnoval Plečnik své nadčasové projekty v éře prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Souběžně pracoval v Lánech, na projektu nového vinohradského chrámu Nejsvětějšího Srdce Páně a také na úpravách rodného města i dalších lokalit ve Slovinsku, Chorvatsku, Bosně nebo Srbsku – tedy bývalé Jugoslávii. Stěžejní práce z těchto míst jsem již na stránkách Lidových novin v průběhu minulých let představil, zbývá však ještě jedna důležitá etapa jeho tvorby – ta úvodní, vídeňská.
Krypta kostela sv. Ducha (Heilig-Geist-Kirche) ve vídeňské čtvrti Ottakring...
Z Vídně do Prahy
Plečnik totiž přišel v roce 1911 do české metropole na pozvání svého spolužáka a přítele Jana Kotěry již jako respektovaný projektant, řádný člen Spolku výtvarných umělců Mánes, ale také jako člen proslulé vídeňské Secese. Jeho práce byly u nás známy nejen ze stránek tehdy nejprestižnějšího odborného periodika Der Architekt, vydávaného nakladatelstvím Antona Schrolla v rakouské metropoli, ale i z četných reprodukcí časopisů Mánesa Volné směry a Styl.
Plečnik byl v Čechách považován za nejvýznamnějšího a nejúspěšnějšího slovanského architekta. Koneckonců jeho první realizace na naše území pocházejí už z roku 1901, kdy navrhl secesní sokl pro pomník továrníka Josefa von Schrolla v Broumově. Autorem busty, v 90. letech opět vrácené na původní podstavec, byl Plečnikův přítel, významný vídeňský sochař Othmar Schimkowitz.
Už během svých studií u profesora Otty Wagnera na vídeňské umělecké akademii Plečnik praktikoval v ateliéru svého učitele a – společně s Josefem Hoffmannem nebo Josephem Mariou Olbrichem–se podílel na návrzích stanic městské dráhy. V Plečnikově případě to byla zastávka Rossauer Lände, dokončená v roce 1901. V té době už měl slovinský architekt vlastní studio a v krátkém období realizoval několik nepřehlédnutelných staveb v rakouské metropoli.
Hodně wagnerovský je obytný dvojdům na Rechte Wienzeile poblíž známé tržnice Naschmarkt, a tudíž i nedaleko známého Wagnerova Majolika-Hausu na Linke Wienzeile (pro ten navrhl Plečnik ještě v době působení ve studiu Otty Wagnera portál). Plečnikova stavba má výraznou korunní římsu, decentní geometrickou dekoraci, zajímavé balkony na nároží a noblesně řešený portál.
Z let 1900 až 1902 pocházejí i další realizace: přestavba empirového Weidmannova domku ve čtvrti Hietzing nedaleko Schönbrunnu, Langerova vila s motivem růží na průčelí tamtéž (viz Orientace LN, 8. 11. 2014) nebo rodinný dům notáře Hanse Loose v Melku (město na půl cesty mezi Vídní a Lincem).
Pro Plečnika měl zásadní význam rakouský podnikatel a mecenáš Johann Ev. Zacherl. Jeho otec kdysi zbohatl na výrobě prášku proti obtížnému hmyzu, který mladý chemik s úspěchem dále zdokonalil. Plečnika pověřil několika stavbami a adaptacemi. Patřila k nim úprava interiérů továrny v Döblingu, rodinná kaple a hrobka, ubytovna mladých křesťanů na Lacknergasse, přestavba Zacherlova rodinného domu (byl pak na konci války zničen) a především stavba moderního paláce v centru rakouské metropole.
Věžová nástavba Zacherlova paláce s plastikami Franze Metznera.
Ten bývá právem označován za jednu z prvních moderních staveb Vídně. Mohutná budova s železobetonovou konstrukcí na rohu ulic Brandstätte, Bauernmarkt a Wildpretmarkt, jen pár desítek metrů od Stephansdomu, měla mít původně na průčelí květinový secesní vzor. Později autor stavbu zjednodušil v intencích moderny a fasádu pokryl deskami z šedé moravské žuly. Výrazným prvkem paláce je mohutná korunní římsa, podpíraná atlanty.
Je dílem slavného německého sochaře Franze Metznera, jenž se o něco později podílel na výzdobě paláce Vídeňské bankovní jednoty architekta Josefa Zascheho na pražských Příkopech. Průčelí zdobí též plastika archanděla Michaela od Ferdinanda Andriho. Nárožní věžové ukončení inspirovalo mj. Emila Králíčka a Matěje Blechu při stavbě Šupichových domů na nároží Václavského náměstí a Štěpánské ulice. Nádherný je interiér schodiště se stěnami obloženými dřevem, bronzové lampy i vstup obložený kamenem. Stavba Zacherlova paláce, dokončená roku 1905, přinesla autorovi značný věhlas.
Kostel, který se nelíbil císaři
K dalším vídeňským zakázkám patřily kromě různých interiérů nebo výstavních expozic také pomník sv. Karla Boromejského s kašnou, jejímž autorem byl další významný sochař Josef Engelhart, a železobetonový kostel sv. Ducha v Ottakringu (1908–1913). Ten nijak nemaskuje použitý materiál a v kontextu Slovincovy tvorby působí poněkud stroze. Nelíbil se ani císaři, který se odmítl zúčastnit jeho vysvěcení. Exteriérová výzdoba chrámu zůstala nakonec nedokončena.
Interiéry jsou však krásné, vévodí jim oltářní stěna zdobená mozaikou a působivá krypta, jejíž strop podpírají sloupy s kubistickými hlavicemi – možná jedna z inspirací pro Pavla Janáka a jeho svérázný architektonický styl. Kritikům kostela sv. Ducha ve Vídni však možná paradoxně vděčíme i za rozhodnutí geniálního architekta přijmout pozvání přítele Kotěry a přestěhovat se do Prahy…
