Ty tam jsou časy, kdy se v areálu Poldiny hutě na Kladně tavila železná ruda a vyráběla kvalitní ocel. Zmizela nejen Poldovka éry jejích zakladatelů Wittgensteinů, ale i z časů Bohumila Hrabala, jak na ně vzpomíná ve své povídkové knížce Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet z poloviny šedesátých let minulého století.
Na tváři té prosperující továrny měl nemalé zásluhy architekt – tím byl slavný představitel vídeňské secese Josef Hoffmann –, ale architekt stál paradoxně i u jejího zániku. K němu totiž podstatnou měrou přispěl docent pražské umprum Vladimír Stehlík, který závod koupil na prahu devadesátých let. Jak se nedávno přesvědčil autor těchto řádků, stará Poldovka je dnes jen umírajícím brownfieldem, kde se mezi pozůstatky slavných časů, rozpadajícími se halami a zrezivělými kolejemi prohání vítr. Občas tu ještě najdeme fascinující stopy bývalé slávy, jako je třeba trojice vápenných pecí z dvacátých let minulého století, které připomínají zmenšené kopie babylonské věže z Brueghel ových obrazů.
Půvabné detaily
V areálu dodnes najdeme i pozůstatky několika objektů, které navrhl Josef Hoffmann (1870–1956), jako je budova bývalého ředitelství, vstupní partie, domek ambulance nebo sklad pomocných látek. Větší štěstí mají některé stavby, které leží mimo vlastní tovární areál. Dům hostů Poldiny hutě (1902–1903) v Hoffmannově ulici, který je mistrovskou ukázkou architektovy modernistické tvorby, byl sice v osmdesátých letech určen k demolici kvůli plánovanému rozšíření hlavní silnice, ale nakonec zůstal stát a dnes je v něm dokonce hotel, který nese architektovo jméno.
  |
Budova, jež byla v meziválečné éře Hoffmannem rozšířena na dvojnásobek původního objemu citlivou přístavbou, má průčelí z vápenocementových cihel, železné konzoly, podpírající korunní římsu, rovněž železné okenní překlady a další technicistní elementy. I v interiéru můžeme obdivovat některé původní detaily, jako jsou kovaná zábradlí ochozu vnitřní haly.
Rodák z Brtnice u Jihlavy, Wagnerův žák a spolupracovník a později člen Vídeňské secese či zakladatel legendárních uměleckých dílem Wiener Werkstätte, byl pravděpodobně rovněž autorem vily ředitele Poldi Hatlanka v Horově ulici (1916–1918), v níž je dnes mateřská škola. Cennou stavbou je i hrázděný dům Pražské železářské společnosti (ta byla součástí firmy Poldi) z let 1904 a 1905 od dalšího vídeňského architekta Alberta Pechy při Huťské ulici.
Vraťme se však ještě k zakladateli Poldi Karlu Wittgenstein ovi (1847–1913) a jeho dvornímu architektovi Hoffmannovi. „Ocelový král“ začínal jako inženýr v Rakousku. Zbohatl na uplatnění nového britského vynálezu – Thomasově konvertoru – a v Čechách pak zavedl Thomasův výrobní proces jako první v Evropě. Wittgenstein se stal v roce 1886 ředitelem Pražské železářské společnosti, jíž patřila Vojtěšská huť v Kladně. O čtyři roky později pak založil vlastní továrnu, jež nesla jméno jeho choti Leopoldiny, zkráceně Poldi. Poté vzniklo i známé logo s dívčí hlavou a malou hvězdou v eliptickém rámu.
Zpřetrhané vazby
Na sklonku předminulého století se majitel prosperujícího závodu seznámil s mladým ambiciózním Josefem Hoffmannem, který jeho bratru Paulovi navrhl letní dům na Berger höhe ve stylu nastupující secese. Wittgenstein ové byli rovněž mecenáši umění a finančně podpořili také známý symbol nového stylu ve Vídni – pavilon Secese na Karlově náměstí od Josepha Marii Olbricha. Dceru Karla a Leopoldiny Margaret Ston borough-Wittgenstein ovou zase portrétoval jiný čelný představitel vídeňského spolku Gustav Klimt. Konečně Karlovým synem byl i světově proslulý filozof Ludwig Wittgenstein, který se spolu s Loosovým žákem a olomouckým rodákem Paulem Engelmannem podílel na projektu rodinné vily ve Vídni, jedné z čelných památek moderní architektury.
Hoffmann projektoval také předváděcí salon Poldiny huti v rakouské metropoli a navrhl i progresivní model automobilu pro ředitele kladenské továrny Alexandra Pazzaniho. I ten patřil ke stěžejním postavám tehdejší podnikatelské scény a jeho orientace v kulturní sféře byla rovněž výborná. Po roce 1920 se vazby mezi Vídní a Československem postupně zpřetrhaly a éra Wittgenstein ovy Poldi pomalu končí. Tím samozřejmě končí i spolupráce podniku s Hoffmannem, byť se vídeňský architekt zřejmě ještě podílel na úpravách vstupního objektu závodu na sklonku dvacátých let.
Bylo by samozřejmě výborné, kdyby se podařilo v areálu všechny cenné stavby – ať už Hoffmannovy, nebo dalších dnes už neznámých architektů – zachovat a najít pro ně nové využití. Volných prostranství pro novou výstavbu je zde dost a dost. Naštěstí dnes máme díky badatelům, kteří se dějinami slavné továrny zabývají, dostatek relevantních podkladů. Rád bych připomněl třeba skvělé publikace Krásná černobílá Poldi – Josef Hoffmann, evropský architekt v Kladně od Václava Cílka, Michala Hartla a Radoslavy Schmelzové nebo Ocelový král Karl Wittgenstein – mecenáš a sběratel od Jiřího Kovaříka a Radoslavy Schmelzové.
