Osmdesátiny Evy Jiřičné. Pražský DOX představí její rozsáhlou práci |
Autoři výstavy – kurátor Leoš Válka a architekt Petr Vágner – poskytli dílu Evy Jiřičné prostor ve velkém sále západní části jižního křídla a v patře nad ním.
V přízemí dominuje expozici jedno z ikonických točitých schodišť, v tomto případě z módního obuvnictví Joan & David v Londýně z roku 1994. Je artefaktem samo o sobě, ale stojí za to se podrobněji podívat i na jeho detaily – řešení skleněných stupňů, složitou a přitom křehce vyhlížející kovovou konstrukci i způsob upevnění jednotlivých prvků. Jen je škoda, že si návštěvníci nemohou vyzkoušet, jak se po spirále chodí. Tím spíše, že by její praktické využití mohlo propojit obě části výstavy.
Jiřičná
|
Stěny sálu slouží jako projekční plochy, jedna z nich ukazuje různé inspirační zdroje architektky, ta protější pak nabízí ve smyčce interview s Jiřičnou. Její tvorbu pak představuje několik obrazovek umístěných v prostoru výstavního sálu. Jiřičné dílo je zde formou „slide show“ prezentováno přehledně po jednotlivých dekádách – od britských počátků po jejím odchodu z Československa v roce 1968 až do současnosti.
Architektka na Křižovatce
První, čeho si návštěvník všimne, je mimořádný rozsah autorčiny tvorby. Výstava čítá stovky položek zahrnujících urbanismus, jednotlivé stavby, interiéry, nábytek, výstavní expozice i detaily. Udivuje také něco, co by se dalo nazvat stylovou harmonií – návrhy Evy Jiřičné jsou osobité, svébytné, na první pohled rozeznatelné.
  |
Díky chronologickému řazení je samozřejmě dobře patrný také tvůrčí vývoj. Rané práce prozrazují vliv jejího tehdejšího partnera Jana Kaplického, což je zřejmé zejména na návrzích interiérů i podle novátorského užití různých, často zdánlivě druhořadých materiálů, jako je třeba penízková guma.
Architektka Jiřičná: To stáří pánbůh moc dobře nevyřešil. Mladé dovede být každé tele |
Od počátku je také patrné, jak významnou roli hraje barva. Autor tohoto článku záměrně volí jednotné číslo, protože pro Jiřičné tvorbu je symptomatické užití jedné výrazné barvy, jež kontrastuje s neutrálními tóny bílé, šedé, černé nebo stříbrné u detailů z chromované oceli.
Na obrazovkách lze vidět nejen celky nebo detaily, ale také precizní technické výkresy, které ovšem mají i svou výtvarnou podmanivost. Významnou součástí expozice jsou i dokonale provedené modely urbanistických souborů, jednotlivých staveb a jejich částí. Vedle různých soutěžních návrhů z mezinárodních akcí nebo britských realizací je tu samozřejmě věnován prostor klíčovým českým zakázkám.
Ty vznikaly zpravidla ve studiu AI Design, které Jiřičná založila spolu s architektem Petrem Vágnerem. Vedle těch všeobecně známých, jako je pražský hotel Josef nebo Nová oranžérie Pražského hradu, výstava seznamuje návštěvníky i s několika dalšími díly. Patří k nim třeba organicky pojatý rodinný dům v Praze-Troji, interiér podkrovního apartmá Karla Schwarzenberga nebo stále ještě ne zcela doceněná citlivá úprava středověkého kostela sv. Anny na pražském Starém Městě, kde vznikl z iniciativy Václava a Dagmar Havlových multifunkční prostor, takzvaná Pražská křižovatka. Jiřičná zde otevřela pohled do unikátních původních krovů, vybourala dodatečně vestavěné patro a nechala odkrýt fragmenty fresek z různých etap historie kostela. V kontrastu s autentickými prvky zvolila soudobý design osvětlovacích těles a dalších detailů. Chóru pak dominuje působivé výtvarné dílo Adrieny Šimotové.
Co není, ale mohlo být
V patře Doxu nabízí expozice ke zhlédnutí modely. Hodně prostoru zde pochopitelně dostávají architektčiny současné návrhy pro rodné město Zlín. Jde o kongresové centrum, rektorát Univerzity Tomáše Bati nebo Fakultu humanitních studií. Je dobře, že se Jiřičná nebojí vstoupit do prostředí, jemuž dominuje typická baťovská minimalistická architektura, svým osobitým stylem. Nevolí tedy cestu napodobování, jak by si někteří konzervativní Zlíňané přáli, ale naopak, se vší pokorou je doplňuje o soudobý design. Dává tak najevo, že Zlín nemusí být jen zakonzervovaným muzeem jedné epochy, nýbrž i zajímavým centrem současné architektury, dodejme, že špičkové úrovně.
Výstava nakonec představuje i řadu neprovedených prací. Na papíře zůstaly například invenční návrhy úprav okolí O2 arény v Praze-Libni nebo lávky pro pěší v Ostravě a Praze.
Holešovickou přehlídku doprovázejí i další akce – především komentované prohlídky a přednášky. A bonusem je také výstavní areál sám o sobě. Vznikal postupně z iniciativy několika nadšenců na místě někdejšího brownfieldu. Jednotlivé etapy jsou dílem architektů Ivana Kroupy a Petra Hájka, svérázným doplňkem je pak dřevěná vzducholoď Martina Rajniše.
