Začátkem tohoto roku si připomínáme hned dvě výročí, která spolu souvisejí. Přesně před 90 lety bylo v Brně otevřeno nové krematorium. A před 130 lety se narodil jeho tvůrce, významný architekt Ernst Wiesner. Pojďme si je oba, jak nevšední stavbu, tak i jejího autora, blíže představit.
Na úvod rychlý exkurz do dějin pohřebnictví: první krematoria se u nás začala stavěla hned po vyhlášení Československé republiky. Jak už to tak bývá, to úplně první vzniklo o něco dřív, ale než mohlo začít sloužit svému účelu, muselo si chvíli počkat. Vzniklo v Liberci ještě před první světovou válkou, ale protože byl zákon o kremaci přijatý až v roce 1919, zahájení provozu chvíli trvalo.
  |
A od toho data začala další krematoria růst po celém Československu jako houby po dešti. Architekti tento nový typ staveb zpočátku pojímali jako monumentální stavby, opravdové „chrámy smrti“. Projektovali je ve stylu doznívajícího kubismu nebo art deco (takové je třeba Janákovo krematorium v Pardubicích z let 1921–1923), případně neoklasicismu, ale objevily se i pokusy o civilnější pojetí, což byl třeba návrh dvojice Bedřich Feuerstein – Bohumil Sláma, kteří svůj objekt pojali ve stylu avantgardního purismu.
Vídeňské inspirace
V moravské metropoli byla vypsána soutěž na krematorium až v roce 1925, tedy v době, kdy styl art deco už byl v podstatě mrtvý. Byli vyzváni hned čtyři architekti, z nichž dva, zkušený Pavel Janák a Ernst Wiesner, pak postoupili do finále. V něm Wiesner – možná nečekaně – zvítězil. Jeho prazvláštní, ale velmi podmanivý projekt vyhrál zaslouženě.
Pojďme si nejprve Ernsta Wiesnera blíže představit. Narodil se 21. ledna 1890 v rodině židovského obchodníka ve slovenských Malackách. V roce 1898 se rodina Wiesnerových přestěhovala do Brna. Po studiích na reálce a stavební průmyslové škole se mladý Ernst přesunul do rakousko-uherské metropole. Ve Vídni absolvoval studia na prestižní umělecké akademii, jeho učitelem tam byl Friedrich Ohmann – u něho pak mladý architekt také praktikoval. Jenže více než tvorba stárnoucího eklektika však Ernsta Wiesnera v hlavním městě mocnářství zaujaly návrhy o dvacet let staršího brněnského rodáka Adolfa Loose a také jeho kritické názory na architekturu i měšťácký životní styl.
Po návratu do Brna získal Wiesner několik prestižních zakázek. Autoritu si získal především stavbou banky Union v historickém centru a pak – vedle krematoria – i návrhem paláce Morava s kinem Kapitol a přestavbou sousedního Doretova dvora.
Pohřební opus magnum
Wiesner se rovněž zúčastnil výstavby minikolonie Nový dům, propagující moderní skromné bydlení, v rámci Výstavy soudobé kultury v roce 1928. Spolu s další hvězdou brněnské architektonické scény a Kotěrovým žákem Bohuslavem Fuchsem navrhl palác Moravské banky na náměstí Svobody. Respekt si získal i jeho projekt luxusních rodinných domů v loosovském stylu s tehdy neobvyklým motivem barevných průčelí (za příklad mohou sloužit vily Münz, Haas, Stiassny, Stein, Neumark a další). Jeho stavby nenajdeme jenom v Brně, ale i v Šumperku, Boskovicích nebo Bratislavě, o jeho vile v Praze-Smíchově v ulici Na Mrázovce jsem psal nedávno.
Před válkou pak Wiesner odešel do Anglie, kde působil v Londýně, Oxfordu a nakonec Liverpoolu, kde v roce 1971 zemřel. Jeho nejvýznamnější britskou realizací se stala Římskokatolická škola St. Nicholas v Liverpoolu (1959–1969).
Vraťme se však nyní k jeho brněnskému krematoriu. Stavba v sousedství Ústředního hřbitova je řešena velkoryse: vyrůstá z rozlehlého dlážděného prostranství, obehnaného kolumbáriem. Monumentálním schodištěm návštěvník vystoupá k vlastní budově s podnoží z červených lícovek. Střední převýšená partie v tvaru bílého hranolu je lemována travertinovými, stavbu převyšujícími a hroty zakončenými pilíři – jakýmisi moderními fiálami. Tento jednoduchý motiv stavbu monumentalizuje a dodává jí slavnostní ráz. Čistota celkového řešení je ohromující. Rovněž prostor síně se střešním oknem působí majestátně a vyzařuje klid.
Wiesnerovo krematorium, bezesporu autorův opus magnum, bylo hned po dokončení v roce 1930 hojně publikováno doma i v zahraničí a mělo velký ohlas. Nejde přitom v pravém slova smyslu o funkcionalistickou architekturu, ani zařazení pod termín moderní klasicismus není přesné. Jde prostě o svébytné umělecké dílo a bezesporu jednu z nejpůsobivějších staveb svého druhu v Evropě. Budova bohužel později chátrala a rehabilitace se dočkala až v posledních letech. Nakonec byla před dvěma lety vyhlášena národní kulturní památkou České republiky.
