Velmi zajímavá je na koncepci celé ročenky skutečnost, že výběr nejzajímavějších staveb daného období vždy dostane na starost jeden z předních českých projektantů, a ne žádný teoretik oboru.
Samozřejmě – riziko, že architekt, který daný rok jednotlivé práce do publikace vybírá, může záměrně opomenout nějaký návrh svého soka a vyřizovat si s ním tak účty nebo mu nemusí vyhovovat styl nějaké ze staveb, již by někdo jiný ocenil, tu hrozí. Ale upřímně, v podobné situaci se nachází i teoretik umění. I ten má své „koně“ a své oblíbené trendy a nějaký zcela objektivní způsob výběru prostě neexistuje.
Letos dostal úkol sestavit ročenku od nakladatelství Prostor – architektura, interiér, design respektovaný humpolecký architekt Luděk Rýzner (* 1969), autor řady ceněných staveb na Vysočině, v české metropoli či na Moravě. Jak mi sám kdysi řekl, sídlit uprostřed cesty mezi soky Prahou a Brnem má své výhody.
V Evropě se neztratíme
Celkově ročenka ukazuje, že úroveň naší architektury vůbec není špatná. Je zcela srovnatelná s tím, co se staví jinde v Evropě. Možná nám chybí větší stylová pestrost, ale hlavní trendy jsou podobné jako v jiných vyspělých zemích: důraz na kontext, neokázalost, využití přírodních materiálů i to, co se nazývá zelenou architekturou… Je ovšem třeba mít na paměti, že publikace zahrnuje jen zlomek toho, co se u nás staví, je to jako elitní přehlídka.
Po podrobné prohlídce Rýznerem vybraných staveb autor tohoto článku (samozřejmě zcela subjektivně) vypíchl i několik svých favoritů. Ročenka zahrnuje řadu rodinných domů od ekostaveb až po luxusní rezidence, toto téma ale v našem výběru nenajdete, přednost dostaly stavby veřejné a mediálně méně známé.
První budovou je městská smuteční síň v Dobrušce od architektů Miroslava Horského a Jana Hameta z Hradce Králové. Na první pohled nenápadný objekt vyniká čistotou řešení. Stavebně jde o kombinaci zděné a monolitické betonové konstrukce s pláštěm z pískovce a štípaného modřínového šindele. Vnitřní prostor je pojat jednoduše a bez zbytečných efektů s hezkým motivem světlíku nad katafalkem, který poskytuje výhled na okolní stromy. Je to takový „skandinávský“ projekt.
Známé pražské studio CMC Davida Chisholma a Víta Másla se zaměřuje hlavně na úřední budovy. Jedna taková, zvaná Butterfly, byla před časem dokončena v pražském Karlíně při Pernerově ulici. Už v době příprav čelila tvrdé kampani od různých sdružení, která tvrdila, že se do Karlína s jeho pravoúhlou uliční sítí a tradiční architekturou nehodí.
Opak je pravda, právě svými organickými tvary (tvoří ji čtyři elipsy a v půdorysu jí dávají jakýsi „motýlí“ tvar) vytváří stavba příjemný kontrast k okolní zástavbě, navíc stojí na okraji čtvrti v dotyku s kopcem Vítkovem. Tím, že má zelenou fasádu (meziokenní plochy jsou porostlé travinami a mechy), působí v sousedství zeleného kopce přívětivě. Konstrukčně jde o železobetonový skelet s lehkým obvodovým pláštěm.
Rekonstrukce umíme
A ještě je nutno připomenout jednu mimořádnou stavbu. Stanice lanovky na beskydských Pustevnách nedaleko Jurkovičových objektů od Kamila Mrvy a Václava Kociána z Kopřivnice je nízkým objektem z betonu, dřeva a skla na mírném svahu s krásným výhledem na okolní přírodu, citlivě zasazeným do krajiny.
A konečně také jeden příklad rekonstrukce významné památky. Tou je letenská vodárenská věž, dílo architekta Jindřicha Fialky z roku 1888. Neorenesanční stavbu najdete na rohu pražských ulic Korunovační a Na Výšinách. Původnímu účelu věž už dávno neslouží, dnes je v ní dům dětí a mládeže, který tu má klubovny. V rozšířené horní části s arkádou je víceúčelový prostor pro různé aktivity.
Zanedbaný objekt rekonstruoval architekt Petr Hájek s pokorou, ale nebál se doplnit původní prvky o ty novodobé, což platí i pro přiléhající typizovaný objekt jesliček z padesátých let, dílo Lubora Marka. Architekt pak věž doplnil o novotvar – periskop, neboť vybudováním nedalekého Molochova z konce třicátých let minulého století byl znemožněn výhled na panoráma městského centra.
