23. října 2018 6:11 Lidovky.cz > Relax > Design

Z lásky k českému designu. Designblokem jsme chtěli něco změnit, říká ředitelka festivalu

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
2017 Šaty, Lenka Vacková. Tématem letošního jubilejního 20. ročníku Designbloku... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy 2017 Šaty, Lenka Vacková. Tématem letošního jubilejního 20. ročníku Designbloku... | foto: Salim issa

” Když si člověk hledí svého a snaží se věci dělat co nejlépe, funguje to, “ říká ředitelka Designbloku Jana Zielinski (43). Největší festival designu ve střední Evropě, který založila společně s Jiřím Mackem, má letos dvacáté narozeniny. Při té příležitosti jsme Janu vyzpovídali a poprosili ji, aby pro Esprit vybrala šest zásadních outfitů ze své sbírky.

Designblok je mojí srdcovou záležitostí. Ačkoliv první ročník proběhl v době, kdy jsem se spíš než o vázy zajímal o to, jak se ulít ze školy, minimálně deset let jsem si nenechal ujít jediný ročník. Čím si mě získal? Svou různorodostí, kvalitou, uvolněnou atmosférou nebo prostě jen tím, že nejde o akci, ze které by dýchala faleš? Při rozhovoru s Janou Zielinski jsem si uvědomil, že na všech mých úvahách je něco pravdy.

Setkáváme se v kanceláři v Haštalské ulici, v domě, který postavil Vacslav Havel. Tu Jana Zielinski sdílí nejen se svým kolegou Jiřím Mackem, ale i dalšími pěti spolupracovníky. Ti všichni se starají nejen o Designblok, ale také o festival Křehký Mikulov a ceny Czech Grand Design. Počet členů týmu se dlouhodobě nemění, jen v průběhu Designbloku toto číslo šplhá k šedesátce.

2010 Šaty, Hana Zárubová; skleněná karafa, Chmara. Rosinke. V roce 2010 byla...
2015 Šaty, Monika Drápalová pro Free Circle; čepice, Sofya Samareva. V roce...

Kancelář je plná uměleckých děl od českých designérů. Nechybí limitované edice porcelánu pro značku Křehký, kterou založil Jiří Macek spolu s Janou Zielinski, ale třeba ani překrásný lustr od studia Zorya. „Máme ještě sklad – a je docela velký,“ směje se Jana na můj dotaz, zda se po dvaceti letech práce ve světě designu ještě vejdou do domu.

Při pohledu na všechnu tu krásu kolem se neubráním myšlence na to, jak asi vypadala kancelář, ve které zakladatelé Designbloku před dvaceti lety začínali. „Měla pětadvacet metrů čtverečních a nebylo v ní denní světlo. Na druhou stranu byla stylová, protože jedna stěna byla prosklená a otočená do pasáže ABC,“ říká mi s nostalgií v hlase Jana.

Vzpomenete si, co jste dělala touhle dobou před dvaceti lety?
Byla jsem ve třeťáku na filozofické fakultě a myslím, že jsem měla prázdniny. Tehdy jsem byla plná ideálů a měla pocit, že můžu dokázat něco velkého. Studovala jsem sociální práci a zároveň právo, ale celou dobu mě to táhlo k umění. No a tak se stalo, že jsem i přes tátovy námitky vyměnila práva za dějiny umění. V té době už jsem se taky pohybovala mezi lidmi, kteří chystali první Designblok. Já jsem ale byla ten první rok spíš takový pasivní pozorovatel.

Při studiu dvou škol se nedivím.
Studia sociální práce jsem normálně domagistrovala, ale studia dějin umění vzala za své, protože jsem se seznámila se svým budoucím mužem a přišlo první dítě. Na dvě školy už nezbyla síla. Když nad tím tak přemýšlím, z dnešního pohledu jsem se vším začala brzo. Dneska se studenti v pětadvaceti teprve rozkoukávají a cestují si po světě, kdežto já jsem už v tom věku bydlela sama a sama se živila.

Berete to zpětně jako výhodu?
V určitém slova smyslu ano, protože jsem vcelku brzo, za pomoci metody pokus – omyl, zjistila, co od života chci. Na druhou stranu mi chybí takové to vycestování na delší dobu, protože ve chvíli, kdy se Designblok rozjel, už nebyla šance. Ale měla jsem třeba možnost v roce 1996 strávit pět týdnů na Floridské univerzitě. Amerika pro mě byla v té době zjevení – stejně jako byla pro ně zjevením holka z východní Evropy. Dodnes si vzpomínám, jak se mě spolužáci ptali, jestli se u nás skutečně dají vyměnit levisky za auto. V té době tam totiž zrovna běžela reklama, která si s tímhle tématem hrála. (směje se)

Chvíli jste ale žila i v Německu.
Můj muž dostal práci v mnichovském divadle a já tam díky stipendiu mohla studovat němčinu, ale stejně jsem každý týden minimálně na dva dny jezdila do Prahy. Cítila jsem zodpovědnost za svou práci. Ve výsledku to vypadalo tak, že jsem v týdnu studovala v Mnichově a o víkendu do noci seděla u počítače v Praze. Jirka (Macek) za mnou jednou přišel s návrhem, že než abych trávila víkendy v kanceláři, začneme podnikat pracovní výlety, koukat se do krajiny – a nápady přijdou samy. Pracovních výletů jsme si užili hodně. Já s Jirkou a ještě se dvěma kamarády jsme takhle vymysleli spoustu projektů. Vždycky jsme si lehli na deku na strniště, dívali se do krajiny, chvíli pracovali a pak usnuli. Pohodové časy.

2006 Kalhoty, Pavel Ivančic; řád, Nastassia Aleinikava pro Křehký; malá váza,...

Takže Designblok, jak ho známe dnes, vlastně vznikl na strništi?
Předpokládám, že to tak bylo. (směje se)

Jak vypadal první ročník?
Tehdy to ještě nebylo nic velkého, v rámci Designbloku se představilo čtrnáct účastníků. Mezi nimi už ale tehdy byla Vitra a Konsepti. David Řezníček, který byl v té době šéfem Vitry v Česku a majitelem Konsepti, vznik Designbloku inicioval a byl jeho zakládajícím členem. Spolu s ním tam byla Klára Nademlýnská, Jirka Belda, Polda Bareš a jeho Sipral a ještě Olgoj Chorchoj. S touhle malinkatou partičkou to tehdy všechno začalo. Všechno se odehrávalo v jejich showroomech, návštěvníci dostali takový miniaturní katalog a mohli si jednotlivá studia projít, dát si víno a popovídat si.

Já si myslel, že na začátku byl i Maxim Velčovský.
S Maximem jsme bytostně spojeni, ale on v roce 1999 teprve končil školu. Tehdy za námi přišel a ukazoval nám prototyp svého porcelánového kelímku s tím, že by chtěl, aby ho někdo vyráběl. My jsme mu, tehdy ještě s naším kamarádem z Dánska, který měl jediný z nás obchodního ducha, nabídli, že od něj koupíme licenci. Chtěli jsme být velkorysí, koupili jsme ji asi za padesát tisíc, což pro nás v té době byly obrovské peníze – a myslím, že pro Maxima taky. Věřili jsme ale, že s tím kelímkem uděláme díru do světa.

A udělali?
Myslím, že ano. Od té doby se ho prodalo třeba deset tisíc kusů. Sice to nemám přesně spočítané, ale myslím, že ta investice se nám vrátila. (směje se)

Kdo vám v začátcích pomáhal Designblok financovat?
Na celém tom projektu bylo od začátku krásné, že jsme ho nedělali pro peníze. Já třeba prvních pět let musela učit angličtinu, abych se uživila. Jirka měl naspořené nějaké peníze. Designblok jsme dělali i s tím, že v Česku něco změníme, že prostřednictvím Designbloku budeme lidi zkulturňovat a dělat osvětu. Jsem totiž přesvědčená, že když je člověk obklopen kvalitními věcmi, které mají estetickou hodnotu, ovlivní to jeho celkové bytí. Skvěle je to vidět třeba u dětí, na kterých se pozitivně i negativně podepisuje to, v jakém prostředí vyrůstají.

Napadá mě, že i za komunismu vznikaly v Československu designové skvosty, nemyslíte?

Obrovský rozkvět zažívalo české sklo. Pro komunisty to byl skvělý vývozní artikl, a tak ho podporovali. Ale co se týče svobodného designu, tvořit bylo hodně těžké. Designéři museli buďto nastoupit do továrny a mohli dělat super věci, jako třeba Vratislav Šotola či Jaroslav Ježek, nebo do továrny nenastoupili – a měli smůlu. Já bych tu dobu neglorifikovala.

Co je vlastně podle vás nejpovedenější designový předmět v naší historii?
Jednu věc asi jmenovat nedokážu, ale jsou takové, které jsou podle mého absolutní ikony. Miluju třeba černobílou kubistickou dózu od Janáka z roku 1911. Pak mám ráda hračky od Sutnara a Libuše Niklové. Mám ráda Maximovu Vázu váz a jeho digitální hodiny, které mi přijdou hodně nadčasové. A ze skla mám ráda nápojový soubor Paříž od Ludviky Smrčkové, který dělala pro Rückl. Je toho ale mnohem víc.

Jak se vám žije s tím, že jste takový arbitr vkusu?
Člověk si to nesmí připouštět. Už od samého začátku jsme na Designbloku chtěli představovat jen dobré věci. I když u nás před dvaceti lety bylo málo designérů, nechtěli jsme brát všechno. Tenkrát nás to neživilo a měli jsme možnost dělat si to po svém. Samozřejmě mi vždycky bylo líto těch, kteří neprošli naším kurátorským výběrem, ale tak to prostě je. Je to kruťárna, ale děláme to tak dodnes. Tady ten šanon je plný přijatých designérů. (ukazuje na stůl) Pak existují ještě dva šanony, kde jsou zamítnutí designéři. Samozřejmě je to těžké rozhodování, protože ne u všech si je člověk okamžitě jistý, ale musí to být. Přihlášek nám každý rok chodí moc.

Nikdy se vám nestalo, že byste se spletli?
To se nám samozřejmě občas stává. Třeba se do dalšího ročníku přihlásí s věcí, která je výborná a na hony vzdálená té předešlé. Člověk má každý rok šanci zkusit to znovu. Někdy se ale stává i pravý opak, tedy že někoho vybereme, protože má skvělou vizualizaci a portfolio, ale ty prezentované věci jsou nakonec špatné. V takovém případě máme i takzvaný „black list“, kam každý rok spadne pět až osm účastníků, kteří mají další rok smůlu.

Kdy se Designblok proměnil ve festival designu pro širokou veřejnost?
V roce 2003 jsme pořádali výstavu ve vídeňském Café Mobile, což byla taková kultovní kavárna. Tehdy tam přišla i jedna rakouská šlechtična, která byla z výstavy nadšená. Shodou okolností pracovala pro Erste a svěřila se, že by ráda podpořila nějakou progresivní akci v Česku. Vyprávěli jsme jí o Designbloku, a že kdyby nám pomohla sehnat peníze, mohli bychom si pronajmout nějaký výstavní prostor a uspořádat akci pro veřejnost. Díky její přímluvě nám pak Česká spořitelna dala čtyři sta tisíc.

Rok 2012 a šaty od Liběny Rochové. Tématem Designbloku v roce 2012 byl LUXUS, a...

S tím už se asi dalo slušně pracovat.
Byly to obrovské peníze. Pro třetí ročník Designbloku jsme díky nim pronajali Pivovarnickou vilu v Holešovicích a zároveň jsme vyrazili do Milána, kde jsme si dali schůzku se studiem Droog Design. Jeho ředitel, Gijs Bakker, byl v té době světoznámá designová megastar, takže jsme vlastně byli hrozně vtipní. Každopádně, Droog Design v té době objížděli svět s takovým obrovským kamionem, který se dal rozložit na prostor s krásnou konceptuální výstavou, a tak nám řekl, že když mu zaplatíme a zajistíme prostory, do Prahy přijede. Tehdy jsme ještě s Jirkou neměli žádnou produkci a všechno jsme dělali sami, ale nakonec jsme to zařídili a do Holešovic, před tu rozpadlou vilu obloženou jekorem, dorazil sám Gijs Bakker. (směje se)

Jak tehdy reagoval?
Na jednu stranu se mu to líbilo, ale zároveň byl vyděšený. Já tehdy měla strach, že nikdo nepřijde a bude to ostuda. Lidi ale nakonec přišli. Ve sklepě vily jsme udělali výstavu českých designérů a na půdě pak zavěsili svítidla a mezi ně modely českých návrhářů. Během těch tří let počet vystavovatelů vzrostl ze čtrnácti na osmasedmdesát a nám se povedlo kromě Droog Design přemluvit k účasti i další hvězdu, německého designéra Wernera Aisslingera.

Další rok z vás tréma spadla?
O rok později jsme Designblok uspořádali na botelu zakotveném u Libeňského ostrova, kde jsme si ještě jako výstavní prostory pronajali staré dílny. Byl to boží ročník. Tehdy nám stačily nějaké dva tisíce metrů, na kterých jsme mohli dělat vážně cool věci. Na botelu jsme třeba vystavovali sklo a já nikdy nezapomenu, jak za námi chodili kurátoři z Národní galerie a říkali nám, že naše prezentace skla je naprosto nepřijatelná. My jsme ale věděli, že to děláme dobře. Inspirovali jsme se milánským Design Weekem a vlastně po jeho vzoru jsme výstavnímu prostoru začali říkat Superstudio.

Tyhle dočasné lokace měly kouzlo. Nestýská se vám po nich?
Bylo to úžasné. Třeba ročník na Nákladovém nádraží Žižkov, kde prezentace probíhaly i ve vagonech vlaků. Na druhou stranu si živě vzpomínám na 11. října 2014, kdy se podlaha pražského Grand Hotelu Evropa hýbala o několik centimetrů. Přišlo tolik lidí, že jsme museli začít regulovat návštěvnost.

To byl důvod, proč jste se přesunuli do Průmyslového paláce?
Jeden z důvodů. Zjistili jsme, že Designblok už je takový kolos, že se prostě nikam nevejde, a že mít půjčených pět domů po celé Praze je sebevražda. Výstaviště je pro nás mnohem lepší a také z profesionálního hlediska to paradoxně začalo nejlépe fungovat až ve chvíli, kdy jsme se přesunuli do Veletržního paláce. Designéři začali být propojeni s firmami a začal mezi nimi fungovat obchod.

A pak přišel rok 2017, vichřice a pád střechy. Byla to největší katastrofa, co Designblok potkala?
Byla. Do konce prosince jsme vůbec nevěděli, jestli to ekonomicky zvládneme. Pojišťovny nedaly nic městu, které je majitelem, Inchebě ani nám. Stalo se ale něco neuvěřitelného, co mě utvrdilo v tom, co jsem si vždycky myslela, a to že designéři jsou vážně dobří lidi. Všichni se za nás postavili, a i když měli na prezentaci pro veřejnost tři dny místo pěti, nechtěli po nás ušlý zisk. Jediné, co jsme byli nuceni zaplatit a i zaplatit chtěli, byly zničené exponáty. Celkem šlo o 14 expozic. Největší ztrátou pro nás ale bylo to, že jsme přišli o peníze z prodeje vstupného na dva dny, protože na vstupném jsme finančně závislí.

Myslel jsem si, že největší část nákladů pokrývají sponzoři. Že fungujete podobně jako třeba filmový festival ve Varech.
Festival ve Varech je o jiných penězích. Samozřejmě kdybychom přišli o sponzora, jako se to stalo karlovarskému festivalu, výrazně to pocítíme. Po té loňské katastrofě s pádem střechy bylo ale z reakcí lidí cítit, že mají Designblok rádi – a na té lásce u nás stojí strašně věcí. Nemáme s Jirkou žádné mocenské ambice a myslím, že je to z Designbloku cítit.

Minimálně je to vidět na letošní účasti módních návrhářů, kteří se k vám vracejí od konkurence. Čím si to vysvětlujete?
To je zajímavá věc. My totiž s módou zachováváme klid – a to je možná ten hlavní rozdíl. (směje se) Samozřejmě módu milujeme, ale pro Designblok není tím gros. Vždycky ji budeme prezentovat, ale po svém. Věděli jsme, že se musí dotovat, a když jsem viděla, že Václav Dejčmar (producent Mercedes-Benz Prague Fashion Week) se do toho pustil, říkala jsem si, že je super, že se někdo rozhodl pořádně investovat do české módy. Ona sama sebe totiž není schopná zaplatit. Jsem zvědavá, jak dlouho to Václava bude bavit. Doufám, že nějaký čas ano.

Mnoho designérů ale nedá dopustit na prezentaci na Designbloku.
Pravdou je, že mnoho z nich na fashion week nechce – a já si myslím, že je to proto, že jsou tam vystavováni různým tlakům. Třeba na sezonnost. Jediné, co po nich chceme my, samozřejmě kromě kvality, je to, aby kolekce, které představí, byly nové. MBPFW nebereme jako konkurenci, chodí na něj úplně jiná sorta lidí. Letos ale slavíme dvacáté narozeniny a chtěli jsme si udělat radost, tak jsme návrháře sami oslovili – a byli jsme překvapeni, kolik jich projevilo zájem být na Designbloku. Letos budeme mít asi třicet přehlídek a dalších asi padesát módních designérů se bude prezentovat v rámci výstavních prostor.

Za těch dvacet let přišly i různé designové konkurence. Měla jste někdy z nějakého konkurenčního projektu strach?
Spíš než že bych měla strach, mě mrzelo, že se vůči nám některé projekty vymezovaly. Vždycky jsem si ale říkala, že budeme dál dělat svou práci a uvidíme, jak na to zareagují lidi. Třeba to někdo bude dělat lépe – a třeba taky ne. Nakonec jsme většinu všech konkurenčních projektů převálcovali, aniž bychom chtěli. Evidentně když si člověk hledí svého a snaží se to dělat co nejlépe, funguje to.

Zažila jste během těch dvaceti let nějaké velké lidské zklamání?
Zažila. Jeden designér, který s námi byl hodně propojený, prodal věc, která byla dělaná pro Křehký, jedné milánské značce. Tehdy jsem mu zavolala a řekla mu, že je pro mě největší lidské zklamání, a myslím, že jsem ho tím hodně zasáhla. Vůbec nečekal, že to vezmu osobně a že jsem schopná se k tomu tak otevřeně postavit. To jsem ale já, vždycky řeknu přesně to, co cítím. Navíc jsem v té době kojila, takže zapracovaly hormony. (směje se)

Když je řeč o kojení, dalo by se říci, že Designblok je vaše nejstarší dítě. Co vám jeho „výchova“ dala?
Spíš něco dala mým dětem, protože byly odmala obklopeny designem a vyrůstaly v krásnu. Mé dceři je devět a momentálně je ve věku, kdy je její matka tou nejtrapnější osobou na světě. Nedávno jsem ale byla překvapená, když jsem zahlédla, jak si hraje na šéfku Designbloku. Na rameni měla kabelku, v ruce notýsek, tužku a rozmlouvala se svými plyšovými kolegy: „Takže kdy se vám hodí udělat zahájení? Dobře, sejdeme se v půl páté.“ Takže mám nástupkyni – ale bacha, je mnohem ostřejší než já. (směje se)

Tématem letošního 20. Designbloku je oslava. Jaká byla ta po skončení prvního ročníku?
Myslím, že žádná. (směje se) Byli jsme překvapeni, že to vůbec funguje. Navíc jsme s Jirkou oba strašní sebemrskači. Teď už je to lepší, už se umíme pochválit, když se nám něco povede. Ale prvních deset let jsme byli po skončení Designbloku vždycky v totální depresi.

Co jste si k těm dvacetinám nadělili?
Z nějaké nostalgie a trochu i proto, že nám to chybí, jsme kromě Průmyslového paláce a Lapidária přidali na seznam studií i Colloredo-Mansfeldský palác. V něm proběhne výstava Manifest, kam jsme vybrali česká i evropská studia, která nás zaujala přístupem k designu. Asi největší hvězdou bude španělský designér Jaime Hayón, který patří do desítky nejvlivnějších světových designérů. Ve stejném termínu probíhá kolínský veletrh Orgatec, kde musí být, ale i tak souhlasil, že se Designbloku účastní a mezi Kolínem a Prahou bude přelétávat. Právě Jamie Hayón nám navrhl narozeninový dort.

Je pro vás po dvaceti letech fungování jednodušší přivézt do Česka hvězdné designéry?
Připadá mi, že je to pořád stejně těžké. Už v počátcích se nám sem podařilo dostat Jaspera Morrisona nebo Patricii Urquiolu, což jsou obrovské megastar. Jet na Designblok pro ně tehdy bylo dobrodružství a šance podívat se do Prahy. Dneska už je Designblok v povědomí, a tak zase vědí, do čeho jdou. Podstatné pro nás ale je, aby se každý rok podařilo získat nějaké áčko nebo ideálně dva špičkové designéry. Říkáme tomu „efekt Karlovy Vary“. Taky klademe důraz na mladé a progresivní designéry. Vlastně si je i tak trochu vychováváme k tomu, že se pak na Designblok vrací a má v jejich kariéře významné místo. To se nám daří hlavně díky soutěži Diploma selection. Některým z nich odstartovala kariéru. Pak si jich třeba všimla Rossana Orlandi a udělala jim výstavu v Miláně.

Někteří designéři jsou s Designblokem spjati už od počátku. Dokážete být k jejich práci vůbec ještě kritická?
To rozhodně umím. Stejně jako oni dokážou být kritičtí k té naší. Jsme zvyklí si vzájemně říkat, když se něco povede nebo nepovede. Je normální, že člověk má výkyvy. Někdy se prostě zadaří víc, jindy zase míň. Ale Hance Zárubové to samozřejmě neřeknu, ta je nejlepší pořád. (směje se)

Jste sběratelkou módy českých návrhářů. Sbíráte i nějaké designové předměty?
Sbírám vázy a nedávno jsem si na ně konečně koupila takové krásné police, které podle návrhu Alvara Aalta vyrábí Artek. Takže mé vázy budou mít konečně svoje poličky a můj manžel klid. Vždycky mi totiž říká, že je to u nás doma jako ve vetešnictví. Všude vázy, šatna praská ve švech. Je to sranda.

Petr Jansa
  • 0Diskuse

Najdete na Lidovky.cz