Zahrádkářská kolonie a půdorys 3x7 metru? Rodinný dům za 400 tisíc

Spousta debat o architektuře se stále vede v kategoriích extrémů: líbí versus nelíbí. Jde tedy o vyjádření pocitů, častokrát na základě několika fotografií, nezřídka i jediné. V takto nastavené diskusi dům v Bernolákovu mnoho sympatií mezi širokou veřejností nezíská: navenek se jeví jako šedá krabice vytržená z kontextu. Její forma je natolik univerzální, že by mohla stát kdekoliv, což ale jinými slovy rovněž znamená, že se nehodí nikam, a to dokonce ani do zahrádkářské kolonie, kde si jinak každý staví, jak chce. Pokud se totiž pohybujete v půdorysných rozměrech menších než 25 metrů čtverečních, nemusíte projít žádným úředněpovolovacím řízením. Jaké síly tedy formovaly tento objekt a na jaké otázky se snažil jeho autor najít odpovědi?

Lapidární šedý kvádr s dodatečně přidaným venkovním stíněním z jižní strany

Dům původně vznikl jako místo na důchod pro architektova otce. V zahrádkářské kolonii, patnáct kilometrů od Bratislavy. Tedy tam, kde se za nevelké peníze dal koupit docela velký pozemek – v tomto případě 1400 metrů čtverečních. A skutečně v blízkosti přírody, nikoliv jen dojmu z ní, který často vyvolávají satelitní sídliště na pestrobarevných reklamních vizualizacích.

Co nejskromněji

Jeho půdorysná dimenze představuje 7 krát 3,5 metru neboli méně než zmíněných 25 metrů čtverečních. Umístěn je ve střední části svažitého pozemku, ale zároveň v nejvyšším místě, kam se dostane nákladní auto. Jde o montovanou dřevostavbu s vnitřním i vnějším pláštěm z typizovaných prvků. Cílem bylo, aby byl stavební proces suchý, aby se během něj nezničil pozemek, aby na stavbě mohlo pracovat pár lidí, v některých případech pouze jeden člověk, a to převážně o víkendech, vedle svého dalšího zaměstnání. Bylo nutné počítat s tím, že se stavba může dosti protáhnout a pravidelné přestávky ve stavebním procesu jí nesměly ublížit.

Řešením se stala rámová dřevostavba z trámů, fošen o příčném průřezu 150 krát 50 milimetrů, které jsou zavětrovány vnitřními dřevoštěpovými deskami a vloženou konstrukcí podlahy patra. Vnější plášť je tvořen cementotřískovými deskami o menší než doporučené tloušťce – jsou silné pouhý jeden centimetr. Stavělo se navíc tak, aby se muselo co nejméně řezat a aby vznikalo co nejméně stavebního odpadu.

Stínění až dodatečně

Podlahu přízemí tvoří šedě natřený beton. Okna jsou plastová, velkorozměrová (2 krát 2 metry), orientovaná k jihu a neotevírají se (výrazně levnější varianta než okna otvírací). Na stínění se moc nemyslelo, ale jak si můžete všimnout na fotografii, problém s přehříváním domu se snadno a lapidárně dodatečně vyřešil plachtou. Malá okna jsou otevírací, umožňují příčné provětrání domu a jejich přesné umístění bylo determinováno okolím a rozhodovalo se o něm v zásadě až během stavby stylem „támhleto je krásný strom a je vidět odtud, tak tu uděláme okno“.

V roce 2010 se situace změnila a do domu se nastěhoval mladý manželský pár architektů, autor domu s manželkou – dnes rodina se dvěma dětmi. Čtyřicet metrů čtverečních pro čtyřčlennou rodinu není mnoho, takže nyní uvažují o rozšíření domu. Dostavbou to pravděpodobně nebude, spíše dojde na druhý samostatný objekt.

Lapidární šedý kvádr s dodatečně přidaným venkovním stíněním z jižní strany

Sedm let bezproblémové existence domu bez viditelných závad dnes myslím ukazuje, že ani tato svépomocí stavěná a velice levná stavba (10 000 Kč za metr čtvereční užitné plochy) nemá tak krátkou dobu životnosti, jak by si mnozí mysleli. Dům nebyl koncipován tak, aby vydržel stovky let a sloužil mnoha budoucím generacím, ale už dokázal, že něco vydrží, a autoři se při jeho vlastnoruční realizaci mnohému naučili.

Vnitřní dispozice nemůže být jednodušší. V přízemí není zádveří, nahrazuje ho venkovní nadkrytí vstupu – vlnitý plech položený na prodloužených podlahových trámech. V přízemí najdeme kuchyňský kout spojený s obytnou částí a samostatnou koupelnu. Druhé patro je nedělené a slouží jako ložnice celé rodiny. Překvapí v něm relativně strmý spád pultové střechy, která není zvenku vidět, protože je kryta přetaženou zdí – atikou, která vytváří vnější exaktní hranol.

Je možné, že s pokračující krizí, respektive s nepříliš dobrými ekonomickými výhledy stárnoucí Evropy a rychle se zmenšujícím počtem produktivní části obyvatelstva, budou podobná řešení stále vyhledávanější. Pravděpodobně už se tak děje.

Život, který není pro každého

Snaha konvertovat kdysi víkendové chatky a zahradní domky na objekty, které umožňují celoroční pobyt, je jasně patrná. Zatím se tak ale děje v relativně omezené míře a z hlediska urbanismu, celkového prostorového uspořádání takovéto kolonie, to nepředstavuje zásadní problém. Ten ale může snadno nastat, když si uvědomíme, že například příjezdové komunikace nejsou v naprosté většině dimenzovány tak, aby jimi projel požární vůz nebo vozy záchranné služby.

Každopádně tento způsob života není pro každého, ale majitelům momentálně naprosto vyhovuje. Ať jim to vydrží co nejdéle.