7. září 2018 6:03 Lidovky.cz > Relax > Design

Zapomeňte, kdo to stavěl. Které architekty chtěl minulý režim „vymazat“?

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Pomník zapomnění. Bývalou peněžní burzu architekta Jaroslava Rösslera ze 30.... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Pomník zapomnění. Bývalou peněžní burzu architekta Jaroslava Rösslera ze 30.... | foto: Archiv LN

„Husák nechal bez mrknutí oka odejít do emigrace lékaře, vědce, astronomy, sportovce, režiséry, inženýry, historiky, spisovatele, malíře, architekty...“ vypočítává Milan Kundera v Knize smíchu a zapomnění oběti sovětské okupace. Ano, patřila k nim i řada architektů – a komunisté se pak snažili, aby jejich jména zmizela z paměti, byť jejich díla tady zůstala stát. Pokusme se tedy po padesáti letech alespoň některá z těch jmen vrátit zpět.

Byla to během pouhého půlstoletí už třetí mohutná vlna, v níž architekti opouštěli Československo. Nejprve odtud před druhou světovou válkou hromadně prchali ti, jejichž rodiny byly židovského původu. Část z nich se sice po skončení válečné vřavy vrátila, ale pouze nakrátko. Po děsivém nástupu komunistů k moci utekli znovu, tentokrát už nadobro. A další se k nim přidali.

Zmiňme za všechny z těch pohnutých časů alespoň jedno jméno: Jaromír Krejcar. Patřil k příslušníkům levicové avantgardy a ve 30. letech krátce pracoval v SSSR. Tam ale brzy pochopil, jak se v komunistickém ráji věci mají, a po válce proto rychle odešel do Velké Británie.

Exodus 68

Po vpádu sovětských vojsk, která vrátila k moci zdejší stalinisty, následovala Krejcarova příkladu dlouhá řada jeho kolegů, u kterých zvítězila touha pracovat a žít svobodně, případně si založit vlastní ateliér, což ostatně v místních poměrech nebylo možné ani během „zlatých šedesátých“.

Prosadit se v cizím prostředí samozřejmě nebylo snadné, přesto se to mnohým ze zdejších projektantů podařilo. Zato u nás byla jejich tvorba z veřejného prostoru orwellovsky vymazána: jejich jména se nesměla nikde objevit – jako kdyby ani nikdy neexistovali.

Ke starší generaci „vymazaných“ patřil například Jiří Kadeřábek, který měl lví podíl na projektu budovy Federálního shromáždění, jež směla být z rozhodnutí soudruhů napříště připisována už jen jeho spolupracovníkovi Karlu Pragerovi. Kadeřábek po emigraci působil v tehdejším západním Německu, podobně jako jeho kolega Jan Čejka, spoluautor kampusů pro Fakultu architektury a Fakultu stavební v pražských Dejvicích i areálu Vysoké školy zemědělské v nedalekém Suchdole. U našich západních sousedů našel útočiště také František Sedláček, který přednášel v Kolíně nad Rýnem. V Itálii skončili projektanti sídlišť Ilja a Rajisa Kvasničkovi nebo spoluautorka paláce Chemapol v pražských Vršovicích Dagmar Šestáková. Ve Skotsku zase působil Fragnerův žák Berty Hornung a kdesi v zahraničí zmizel i autor pražského sídliště Červený Vrch Milan Jarolím.

Po roce 1989 projektuje v Česku opět i Eva Jiřičná, autorka kampusu zlínské...
Všichni dobří rodáci. Jan Kaplický se proslavil mnoha projekty. Už po jeho...

Za Atlantický oceán – konkrétně do Kanady – odešel Vladimír Syrovátka, jeden z autorů fotbalového stadionu Sparty na pražské Letné. A o jednu zemi jižněji – do Spojených států – zamířil i architekt Otto Dvořák. Z generace mladších autorů pak našli tamtéž působiště například Tomáš Bitnar nebo Martin Holub.

V tuhé zahraniční konkurenci uspěla také pětice někdejších absolventů legendární „školky“ Hubáčkova SIAL: Mirko Bauma, který se prosadil v severoněmeckých Cáchách; Helena Jiskrová a Zdeněk Zavřel, již úspěšně působili v Nizozemsku; dále pak Johnny Eisler, který si našel místo v americkém studiu Richarda Meiera, či Dalibor Vokáč, jehož přijali v kanadském ateliéru Zeidler/Roberts.

Do Toronta odešel i Petr Franta a manželé Jan a Ivana Bendovi, zatímco Jan Kaplický s Evou Jiřičnou se usadili v Londýně, kde poté dosáhli pozoruhodných úspěchů. Jaroslav Šafer našel nový domov až v Austrálii, naopak Brňané Jiří Oplatek a Ivan Koleček pracují ve Švýcarsku a Jiří Klokočka v Belgii.

Sny ožívají

Z generace ještě mladší, která již architekturu studovala v cizině, připomeňme alespoň Miroslava Šika, jenž uspěl ve švýcarském Curychu (podobně jako Richard Doležal), nebo Pavla Zvěřinu a Ivana Reimanna, kteří našli druhý domov Německu.

Ti mladší a nejmladší se pak po roce 1989 buď vrátili do své vlasti a založili zde úspěšné projekční ateliéry (například Šafer, Zavřel, Franta a Doležal), nebo sem alespoň dojížděli a předávali své zkušenosti mladším na vysokých školách v Praze, Brně i Liberci (Sedláček, Jiřičná, Jiskrová, Oplatek, Koleček, Šik, Klokočka a další). Těm nejšikovnějším pak nabídli angažmá ve svých zahraničních ateliérech nebo jim alespoň pomohli zprostředkovat kontakty na své kolegy.

Obecně lze říci, že se většina českých, ale i slovenských architektů ve světě neztratila, mnozí dosáhli postů na renomovaných školách a realizovali desítky staveb. Dovolíme-li si drobnou slovní hříčku, můžeme napsat, že řada z nich se tak dočkala naplnění svých snů v míře, o jaké by se jim za normalizace v rodné zemi nemohlo ani zdát.

Což ostatně platí i pro další profese z onoho pověstného kunderovského výčtu – lékaře, vědce, astronomy, sportovce, režiséry, inženýry, historiky, spisovatele či malíře, které komunistický režim vypudil z jejich rodné země.

Naštěstí se před téměř třiceti lety definitivně zhroutil, takže jména těch, kdo se do své vlasti z nejrůznějších důvodů už nemohli – anebo nechtěli – vrátit, zde můžeme alespoň symbolicky připomenout.

ZDENĚK LUKEŠ, historik architektury
  • 1Diskuse




Najdete na Lidovky.cz