Zázračná růžová tabletka bývá prvním pomocníkem při jakémkoli náznaku bolesti. Na jejím obalu jsou ale napsána nicneříkající slova i dlouhý seznam nežádoucích účinků. Lisabonská značka Biocol Labs pomáhá zbavit se lehkých potíží přirozenější cestou. I když jejich krabičky taktéž září pestrými barvami, obsah je jen takový, který by bylo možné najít na záhonu, na poli či v sadu.
Kolem roku 1920 začíná v Evropě avantgardní revoluce. Hnutí De Stijl v Nizozemí, Bauhaus v Německu či konstruktivismus v Sovětském svazu. Jde o utopické proudy, které se prostřednictvím umění, architektury a designu snažily nalézt sociálně spravedlivý řád. Levicově zaměřené ideologie ovlivňovaly tvorbu architektů a designérů přirozeně nejvýrazněji v Sovětském svazu, kde od roku 1917 řídili budoucnost státu proletáři. Avantgardní architektura a design byly v prvních letech Leninovy vlády zásadním nástrojem propagandy.
  |
V roce 1920 založil sám Vladimir Iljič Lenin školu Vkhutemas, která se stala centrem levicově avantgardních myšlenek díky tvůrcům jako Kazimir Malevič, Alexandr Rodčenko anebo právě Konstantin Melnikov. Na škole, která byla ve své době několikrát větší než o mnoho slavnější Bauhaus, se promýšlely hlavní myšlenky sovětského konstruktivismu, odnože evropské moderny, která ve svých formálních i ideologických koncepcích došla až na samotný okraj utopie.
Sovětský konstruktivismus se projevil ve všech kreativních disciplínách – od malířství a sochařství přes užitý design a architekturu po film, fotografii a módu. V architektuře dosáhl možná nejvýraznějších a nejfantastičtějších výsledků. Utopické projekty jako Věž třetí internacionály od Vladimira Tatlina, létající město od studenta Vkhutemasu Georgie Krutikova nebo vertikální mrakodrapy El Lisického jsou jen některé příklady bláhových projektů, které nemohly být v době vzniku uskutečněny. Přesto se v Sovětském svazu několik architektů prosadilo v reálných projektech. Nejvýdispoziční razněji se to podařilo Konstantinu Melnikovovi (1890–1974).
Architekt sociální revoluce
Konstantin Melnikov byl autorem sovětského pavilonu na výstavě dekorativních umění v Paříži v roce 1925, který překvapil západní svět svou radikálně modernistickou formou. Na konci dvacátých let realizoval v Moskvě několik projektů dělnických klubů a autobusových garáží. Dělník se stal středobodem společnosti a jeho životu se věnovala nemalá pozornost. Dělnické kluby vznikaly v blízkosti továren a sloužily coby kulturní a sociální instituce právě pro pracující rukama. Melnikov jich postavil celou řadu, především v Moskvě a na jejích předměstích.
Ikonou evropského modernismu se stala jeho budova klubu Rusakov, který v letech 1927–1928 koncipoval jako konstruktivistickou stavbu s divadelním sálem a společenskými prostory a jenž udivoval evropskou avantgardu na mezinárodních výstavách. Západní architekti totiž od Sovětského svazu nečekali tak radikálně moderní přístup. Avantgarda podporovaná samotným Leninem však měla osud zpečetěn. Moc v Sovětském svazu totiž upevňoval Josif Vissarionovič Stalin.
Melnikov ještě stačil realizovat pár dalších staveb. Jeho garáže jsou architektonickými stroji reagujícími na vzestup motorizované dopravy. Nejznámější z nich jsou garáže Bakhmetevsky, v nichž Melnikov navrhl diagonální systém parkování, díky němuž zde mohlo parkovat více autobusů. Melnikovovo výsadní postavení mu také umožnilo postavit si vlastní rodinný dům v centru Moskvy. Na konci dvacátých let vznikla mezi moskevskými činžovními domy futuristická stavba na půdorysu kruhu s výraznou fasádou posetou šestiúhelníkovitými okny. Radikální válcovitý tvar skrývá netradiční řešení definující novou podobu života rodiny. V přízemí domu se nachází jídelna a obývací pokoj, v prvním patře pak společná ložnice a pracovna. Všechny prostory jsou volně propojeny, a to včetně spaní pro děti a rodiče. Celý dům vrcholí v posledním patře, ve kterém se nachází prosvětlený ateliér. Soustava šestiúhelníkovitých oken poskytuje přirozené světlo a zároveň dodává prostoru charakteristický futuristický ráz.
Ironií osudu zůstává, že dům byl Melnikovou manželkou vybaven nábytkem z 19. století, jehož estetika byla doslova trnem v oku architektů, jako byl právě Melnikov a jeho současníci. Architekt však i tak navrhl pro prostory domu některé radikálně vyhlížející interiérové elementy včetně vertikálních kamen, které připomínají kompozice Kazimira Maleviče.
Konec iluze
Po nástupu Stalina k moci dostala třídní revoluce odlišný charakter a pro intelektuální příslušníky avantgardy nebylo v komunistické elitě místo. Stalin uzavřel Vkhutemas a začal avantgardní myšlenky výrazně potlačovat. Nastolil diktaturu socialistického realismu. Jeho triumf nad avantgardou zpečetilo vítězství socialistickorealistického návrhu na stavbu Paláce sovětů od Borise Iofana v roce 1931. Do soutěže na monumentální stavbu, která měla být sovětskou odpovědí na americký Empire State Building, se tehdy přihlásili i mistři evropského modernismu včetně Le Corbusiera a Waltera Gropia. Sovětský svaz měl ale jasno: modernismus zde není vítán. Řada konstruktivistických architektů emigrovala nebo se stáhla do ústraní – stejně jako Konstantin Melnikov, který v tichosti dožil ve svém vlastním domě, intimním zhmotnění snu o lepší společnosti, který se však nikdy nestal skutečností.
