Zatímco v některých zemích se po Velké válce postupně prosadily autoritativní režimy, které obecně modernímu umění nepřály, v meziválečném Československu naopak neztrácela soudobá tvorba na významu. V případě architektury dokonce převzala vůdčí roli.
Paralelně tu sice existoval i moderní klasicismus a německy hovořící projektanti rovněž pracovali s prvky expresionismu. Ba dokonce bylo možné – byť zcela ojediněle – narazit i na již zcela anachronický historismus (třeba v tvorbě podivína Ladislava Skřivánka, experta na „českou renesanci“, nebo Maxe Spielmanna, jenž aplikoval prvky neobaroka zejména ve svých kreacích pro rodinu Petschků). Funkcionalismus ale vítězil na všech frontách. Stavěly se administrativní paláce, činžovní domy, školy, sociální stavby a nemocnice, ale také továrny, mosty a přehrady, a dokonce i stavby sakrální.
Taková Zelená žába
Architektům se skutečně podařilo vytvořit univerzální směr, který se uplatnil v mnoha zemích, není proto divu, že třeba ve Spojených státech se pro něj vžil název „international style“. Nešlo přitom jen o vlastní budovy, vznikl i funkcionalistický nábytek (zpravidla z ohýbaných ocelových trubek) nebo drobný design, jako jsou dodnes obdivované skleněné a porcelánové jídelní soupravy Ladislava Sutnara.
Hlavními atributy byly ovšem moderní materiály, velké prosklené plochy, později i keramické – tedy samočisticí – obklady fasád, sklobetonové konstrukce, pásová okna a ploché střechy se slunečními terasami. I tento „bílý funkcionalismus“ se ovšem časem vyčerpal. Sám guru avantgardy Le Corbusier tak ve třicátých letech začal hledat nové, romantičtější formy. Pravý úhel nahrazovaly šikmé plochy a oblouky, do architektury se postupně začaly vracet režné nebo kyklopské zdivo, valbové střechy, proškrabované omítky nebo dřevěné partie. Na milost bylo vzato dokonce i výtvarné umění v podobě plastik a vitráží.
  |
Dynamické zakřivené plochy najdeme třeba v dílech některých německých architektů, jako byl Hans Scharoun a jeho moravští žáci bratři Lubomír a Čestmír Šlapetové. Vliv měla i romantizující architektura hollywoodských haciend, jak je patrné třeba z návrhů rodinných domů v enklávě československých filmařů na Barrandově od Vladimíra Grégra.
O dokonalé sepětí moderní architektury a přírodní scenerie usiloval i Bohuslav Fuchs, což je snad nejlépe patrné na jeho lázeňském koupališti Zelená žába v Trenčianských Teplicích. Průkopníkem organických tvarů byl také architekt a básník Vít Obrtel, který vytvořil model Vily na antické téma. S motivem dynamicky zakřivených stěn pracoval i nadaný Ladislav Žák, autor vil pro herečku Lídu Baarovou nebo režiséra Martina Friče v Praze.
K romantickým formám pozdního funkcionalismu se rovněž hlásil německý architekt Heinrich Lauterbach, autor dvou jabloneckých vil, či berlínský expresionista Erich Mendelsohn, který na našem území navrhl Bachnerův obchodní dům v Ostravě. Jeho další stavby pak inspirovaly například studio Adolfa Foehra, jehož Brandejsův obchodní dům v centru Prahy odkazuje jasně na Mendelsohnův vliv.
Složité tvary prosté kostky
Projektanti a stavitelé vzali opět na milost také výraznější barevnost – bílá už přestala dominovat. Bohuslav Fuchs například užil lomených barevných tónů v lodžiích brněnské školy Vesna; někdejší člen Devětsilu Jan Rosůlek zase nabarvil svůj dermato-venerologický pavilon na Bulovce na žluto.
Dalším trendem bylo postupné sbližování neoklasicistních motivů a funkcionalismu, jak je patrné například na některých návrzích dříve pravověrných funkcionalistů Jaroslava Fragnera nebo Jana Gillara. Fragner dokonce svůj palác Merkur v pražské Revoluční ulici obložil kamennými deskami.
Svéráznou osobností byl i Adolf Loos. Tento brněnský rodák kladl důraz především na kompozici vnitřních prostorů, složitým způsobem poskládaných do prostého kubického tvaru. Za jeho vrcholné dílo lze považovat pražskou Müllerovu vilu nebo o něco menší vilu Winternitzovu.
Druhá světová válka však slibný vývoj přerušila, třebaže se po ní ještě na krátký čas udržel funkcionalismus. Snad nejvýznamnějším dílem této doby je dětská nemocnice v Brně od Bedřicha Rozehnala. Komunistický puč v roce 1948 ale toto velkolepé období rázně ukončil. Avantgardní umění bylo označeno za buržoasní úchylku a zakázáno. Což je dosti paradoxní, vezmemeli v úvahu, že většina moderních umělců byla levicového smýšlení.
Konstruktivismus a funkcionalismus bývá v myslích mnoha lidí chybně spojen s poválečnou panelovou výstavbou – a považují proto oba směry za strohé a nudné. Bylo by škoda v tomto omylu setrvat.
