Minulý týden jsme se seznámili s některými na tehdejší dobu moderně navrženými medicínskými areály v českých zemích, které vznikly ještě před založením Československé republiky. Na ně v meziválečné epoše navázala další zařízení, jež také dosahovala světové úrovně. A právě některé z nich si připomeneme dnes.
Nově, jinak a lépe. České nemocnice na přelomu 19. a 20. století patřily k nejlepším v Evropě |
První světová válka přinesla do té doby nepředstavitelné utrpení. Miliony lidí zahynuly nebo byly vážně zraněny, další kosila španělská chřipka hned po jejím skončení. Chyběly kapacity, vhodné prostory pro léčbu a při ošetřování pacientů bylo nutno improvizovat. Proto sílil tlak na budování velkých pavilonových nemocnic s nejmodernějším vybavením.
Některým projektům se věnovaly specializované týmy, jiné řešili vítězové architektonických soutěží. Podmínkou všech realizací každopádně bylo, aby se na návrzích nových nemocnic nebo specializovaných lázní vedle architektů podíleli také špičkoví lékaři příslušných oborů, čímž bylo garantováno, že provozy budou fungovat tak, jak mají.
Tři přístupy
Navrhovat nemocniční pavilony je velmi komplikované. Musí se počítat s možná nejsložitějším provozem, a to zejména tam, kde je třeba vytvořit dokonalé hygienické podmínky, aby nedocházelo k styku infekčních a neinfekčních provozů, a totéž samozřejmě platí i pro návrhy výzkumných lékařských pracovišť.
  |
Není proto asi překvapením, že se někteří architekti na danou problematiku přímo specializovali. Na následujících řádcích bych rád připomněl alespoň některé z nich.
Existovaly tři typy architektonického rozvoje nemocnic. První představovala dostavba a adaptace stávajících zařízení, druhý postupně budované areály a třetí pak výstavba celého medicínského komplexu dle jednotného návrhu „na zelené louce“. Příklady jednotlivých řešení si můžeme dobře ukázat na několika ukázkách z naší metropole. K reprezentantům první skupiny patří např. postupná dostavba areálu u Karlova náměstí nebo přístavba nových křídel nemocnice U Milosrdných na Starém Městě. Nový objekt na Františku navrhli Kotěrovi žáci František Janda a Jan Mayer s ohledem k charakteru starší zástavby v tradičních formách, aby nenarušili pražské panorama v této exponované části Prahy.
Příkladem postupně budovaného areálu budiž zase městská nemocnice Bulovka v katastru Libně. Nejstarší pavilony byly navrženy ještě před válkou přednostou Stavebního úřadu Františkem Velichem ve formách kotěrovské moderny, na ně navázaly další pavilony ve stylu art deco a konstruktivismu, opět projektované architekty a spolupracovníky Stavebního úřadu metropole Vladislavem Martínkem (chirurgie) a Karlem Roštíkem (mohutný pavilon pro léčbu TBC na temeni kopce). Infekční pavilon projektovali Mečislav Petrů a Vratislav Lhota, radiologický František X. Nevole a ten architektonicky nejzajímavější – dermato-venerologický – člen Devětsilu Jan Rosůlek. Funkcionalistická stavba, inspirovaná tím nejlepším ze světa, měla dokonce barevné fasády.
Světové lázeňské komplexy
A konečně reprezentantem třetí skupiny byl areál Ústřední vojenské nemocnice v Břevnově (dnes se jí nepřesně říká Střešovická), kde celý komplex budov v parkovém prostředí projektoval jediný architekt Bedřich Adámek, podobně jako dnešní krčskou nemocnici navrhl známý projektant Bohumír Kozák. Původně se ovšem jednalo o komplex Masarykových sociálních domovů.
Tématu zdravotních staveb se věnovali také architekti František Čermák a Gustav Paul (nejstarší část motolské nemocnice), Antonín Tenzer (poválečná partie tohoto zařízení), Rudolf Kvěch (luxusní pavilon tamtéž nebo Státní zdravotnický úřad na Královských Vinohradech), dále Rudolf Stockar, autor řady nemocnic na Slovensku, Oldřich Tyl (Praha, Roudnice) nebo Jaroslav Fragner (Kolín). Ty nejkrásnější areály projektoval brněnský Bedřich Rozehnal (Třebíč, Nové Město na Moravě a zejména nadčasová Dětská nemocnice v Brně, postavená těsně po druhé světové válce).
Světové úrovně dosáhly i lázeňské komplexy, budované českými architekty zejména na Slovensku, např. v Novém Smokovci (Stanislav Sucharda ml.), Vysokých Tatrách (Bohuslav Fuchs a Karl Ernstberger, František A. Libra a Jiří Kan) nebo Trenčianských Teplicích (Jaromír Krejcar). Ve Zlíně se na návrzích nemocnic podíleli František L. Gahura nebo Vladimír Karfík, plicní sanatorium v Jablunkově projektoval brněnský architekt Miloš Laml. Tato zařízení byla skutečně špičková a směle snesou srovnání s proslulým sanatoriem Zonnenstraal v holandském Hilversumu od Johannese Duikera nebo finském Paimiu od Alvara Aalta.
