Děti jsou nejlepší! V čem si vzít od nemluvňat příklad

Čím déle mám doma miminko, tím víc si uvědomuji, jak jsou děti výjimečné bytosti. To až my dospělí je "zkazíme" tím, že je naučíme konvencím a nasměrujeme je výchovou (a zároveň jim nechtěně předáme i naše špatné modely chování, strachy, komplexy atd.). Přitom bychom si v něčem měli naopak vzít příklad my z nich.

Tak třeba fakt, že se děti nepřetvařují. Už jste snad někdy malé dítě viděli, že se na vás směje a přitom vás za zády pomlouvá? Nikdy! Falešné úsměvy, to je vlastnost dospělých. Děti ale vždy dají najevo své opravdové pocity. I když to někdy nemusí být příjemné. Nedávno jsem potkala svého kolegu s dcerou. Malé holčičce se Kryštof nelíbil. Přišlo jí, že se divně tváří a vůbec nebyl to podle ní hezký chlapeček. Vyřvávala to ostatně na celou tramvaj. A i když se jí tatínek snažil drtit ručku a byl rudý až za ušima, holčička si jela svou. "Ale tati, netváří se moc pěkně, tak se podívej," mudrovala nahlas, zatímco můj synek na ní plazil jazyk a vzhledem k růstu zubů pořádně slintal. Nevypadal opravdu zrovna jako model. I když se mi to špatně poslouchalo, řekla jsem si, že je to vlastně ideální. Kdyby to tak fungovalo u dospělých, nemuseli bychom si dělat násilí a kolikrát bychom tak ušetřili hodně času. Můj chlapeček už teď dává najevo, když se mu někdo nelíbí. Nedávno se nechtěl nechat krmit od prababičky, prostě jí neznal. Proč by si dělal námahu a překonával se…

Na druhou stranu, stejně jako nelibost, dokáží dát děti krásně najevo i radost. A radují se vlastně pořád. Můj synáček se celý radostí klepe, když se postaví a podaří se mu dosáhnout na šuplík. Nahlas výská, když jdu k němu a beru ho z postýlky! A co teprve, když si sním hraju hry, to je štěstím bez sebe. To by nás dospělé ani nenapadlo. On se prostě a jednoduše raduje z maličkostí.

Kdybychom to všichni uměli, určitě by ubylo špatných nálad a "depek". Kryštof má radost vlastně pořád. Kvůli tomu, že se dobře najedl, z toho, že venku svítí sluníčko a že si může prohlížet kytičky a že má u sebe lidi, na které je zvyklý. "Tomu stačí málo. Fakt mu závidím," konstatovala jednou má kamarádka. Já vlastně taky…

Ale vlastností, které můžeme u dětí obdivovat, je mnohem víc. Tak třeba právě fakt, že ony nikomu nezávidí. Protože to ještě neumí. Když něco chtějí (hračku miminka vedle nich ležícího), tak jdou a vezmou si to. Taky umí rychle odpouštět, nedokáží být dlouho naštvané, myslí pozitivně, jsou bezelstné, vidí v lidech to dobré a hlavně - mají se rády. Děti mají rády samy sebe, nemají žádné komplexy. Zdánlivě jednoduchá věc, kterou se řada z nás musí znovu v dospělosti složitě učit z moudrých knih nebo na sezeních u psychologů.

Život by byl mnohem jednodušší, kdybychom z některých dětských vlastností nevyrostli. Děti jsou prostě dokonalé bytosti.