Není to tak dávno, co si naše babičky vystačily jen s občasným zastavením v koloniálu. Velkou část potravin, které potřebovaly, si vyráběly samy. Cesta do obchodu tak byla nejen doplněním spíže, ale stejně tak příležitostí k setkání se sousedy.
Se zvětšováním prodejní plochy obchodů a přibývajícími regály často podléháme dojmu, že jediným způsobem, jak si pořídit chleba, vajíčka nebo sýry, je jejich nákup. Na úkor kvality získáme pohodlí a volný čas. Ten můžeme využít třeba sledováním televizních reklam na jídlo, které naše spotřebitelské rozhodování ovlivňují víc, než si připouštíme - jinak by za ně patrně jejich výrobci neutráceli tolik peněz.
Klikatější cestou
Takový obraz života už ale přestává odpovídat realitě. Na chuť vlastnímu jídlu přichází v Česku stále víc domácností. Samozásobitelství nikdy nezmizelo, přečkalo konzumní boom 90. let a je stále na mírném vzestupu. „43 procent Čechů (dokonce 21 procent Pražanů!) si pěstuje nějaké svoje jídlo a nedělá to z nouze, ale proto, že je to baví. To je mezinárodně inspirativní,“ říká Petr Jehlička, který přednáší environmentální geografii na Open University ve Velké Británii a je autorem studie na téma samozásobitelství Demodernizace nebo inovace?
Komunitní zahrádky jsou oblíbené
„Dříve bylo pěstování na zahradě vyjádřením nezávislosti na režimu a centrálně zabezpečovaném jídlu a práci. Šlo o artikulaci touhy po „normálním“ a nepolitickém každodenním životě. Dnes je hlavním důvodem touha po čerstvých potravinách, jejichž pěstování se obejde bez umělých hnojiv. Potraviny si produkují lidé nejen na venkově, ale čím dál víc i ve městech. Trend jde zcela napříč jednotlivými vrstvami obyvatel,“ dodává Petr Jehlička.
Aktivnějšími pěstiteli než Češi jsou jen Rumuni, Bulhaři, Litevci a Maďaři. Pěstujeme toho ale víc než třeba Italové a Rakušané. Vlastní výroba potravin je sice cesta klikatější, než je chodník od auta k hypermarketu, ale ve svých zákoutích poskytuje řadu drobných radostí. Ať je to nadšení z bublajícího kvásku nebo úžas nad činností neviditelných bakterií, které pokaždé stejně agilně mění mléko na jogurt.
Zmíněná studie mimo jiné poukazuje na to, že jedním z důvodů, proč se lidé uchylují k vlastnoručně vyráběným potravinám, je i snaha redukovat environmentální dopad, který se snižuje úměrně zkrácené vzdálenosti mezi zahradou a stolem.
PSALI JSME: |
Potvrzuje to i malířka Eva Vones, která již řadu let peče doma chleba a vyrábí vlastní jogurty: „Třetinu naší lednice tvoří vlastnoručně vyrobené jogurty. Šetříme peněženku i umělohmotné kelímky a máme jistotu, že jsou bez přísad, želatiny, éček.“ Také ji těší hledat tu správnou chuť. „Když si člověk sám něco vyrábí, má jiný přístup ke konzumaci, zkoumá víc chuť výrobku, přemýšlí, jak ji vylepšit. Prožívám přitom stejné emoce, jako když se jdu podívat do ateliéru na obraz, který jsem namalovala den předtím. Jsem napnutá, jak na mě bude působit, rozebírám, co se mi povedlo, čeho se mám držet a čemu vyhnout, co mi říká intuice...“ vysvětluje malířka.
Náročnějším zákazníkem
Kváskový chléb, další nový objev českých samozásobitelů, se ve zdejších domácnostech pekl donedávna spíše výjimečně. Jeho chuť, vůně a trvanlivost byla resuscitována díky několika nadšencům, kteří vytvořili takzvanou kváskovou mapu - mapu lidí, kteří zdarma poskytnou kvásek, jenž pomůže druhým nastartovat vlastní výrobu. Byla spuštěna na konci loňského roku a dnes se na mapě zabydlelo přes tisíc dárců. Spolu s ní vznikla i facebooková skupina, kde si zkušenosti a dojmy vyměňují tisíce zdejších domácích pekařů.
Pečení domácího chleba je čím dál tím větším trendem.
Průmyslově vyráběný chléb často plněný chemickými přísadami a rozemletými zbytky starého pečiva platil za civilizační vymoženost - dnes je odklon od něj k domácímu pečení odpovědí na kvalitu zdejší velkoprodukce. Pořízení kvalitních potravin stojí i za trochu námahy; po míchání a někdy i hnětení těsta domácnost na oplátku zaplní vůně čerstvého a chutného pečiva. „Kdo si doma zkusí chleba upéct, je pak náročnější zákazník a není ochotný koupit si v obchodě jen tak něco -protože ví, jak může skutečný chléb chutnat,“ říká jedna z organizátorek Kváskové mapy a spoluzakladatelka celého projektu PečemPecen.cz Michala Gregorová.
Grafička Evelína Turtenwaldová peče svůj chleba v remosce, neboť v její garsonce trouba není. „Pečení je vlastně jednoduchá záležitost, pokud má člověk kvásek. A je fajn tenhle první složitější krok maximálně zjednodušit a navíc v podstatě s nulovými náklady. Přihlásila jsem se do mapy a představuji si, jak každý kdo přijde a trošku kvásku dostane, si pak peče dál doma sám a velké pekárny zase prodají o jeden hnusný chleba méně.“
Zpátky k plodům
Ve světě propagují nový trend vlastní zeleniny první dámy v Bílém domě i na Downing Street. V zahradách Pražského hradu i zámku v Lánech se pěstovalo ovoce i zelenina po staletí, pro panovníky i prezidenty. Z lánského ovoce se pravidelně vyráběly a dodnes vyrábějí zavařeniny. K pěstování vlastního ovoce a zeleniny není nutné vlastnit zahradu. Rajčata, která mají chuť i vůni, si stále víc lidí pěstuje i v metropoli, na balkonech nebo v komunitních zahradách, nově vznikajících na nevyužívaných pozemcích měst.
Za vznik nové zahrady se zasazují občanská sdružení nebo jednotlivci, třeba studentka sociologie Kristina Papoušková, kterou inspirovaly komunitní zahrady v Berlíně. „Už dlouho jsme s kamarády měli potřebu se nějak aktivně podílet na veřejném životě kolem nás. Komunitní zahrada nám přišla jako vhodný prostředek pro oživení sousedských vztahů, líbila se nám představa, že by se například matky s dětmi měly možnost scházet jinde než v kavárně nebo na dětském hřišti. Seznámili jsme se díky budování zahrady se spoustou zajímavých lidí, kteří nás podporují.“
Jiný domácí mazlíček
Přidat si do repertoáru domácích prací i starost o užitková zvířata je krok sice o něco větší, než pouhé pěstování a pečení, ale jednodušší, než si člověk představuje. Paradoxně, mnoho lidí se stará o domácí zvířata, která příliš praktického užití nepřinášejí, ať už jsou to kočky, rybičky nebo psi. Oproti tomu slepice se sice tváří přihlouple a nejsou ani moc citově vydatné, ale jejich chov, jehož součástí jsou téměř každodenně čerstvá vajíčka, je mnohdy méně náročný než chování výše zmíněných domácích mazlíčků.
Dnes chová slepice jedenáct procent českých domácností, z domácích chovů pochází ale celých třicet dva procent vajec zkonzumovaných v českých domácnostech. „Jedná se o perfektní příklad sdílení produkce. To ovšem ukrajuje ze zisků velkých drůbežáren. Například v Británii začal drůbežářský průmysl vést proti domácímu chovu slepic kampaň, ale bude to mít těžké, protože zde chovají slepice doma i celebrity a zámožnější vrstvy,“ říká Petr Jehlička.
ČTĚTE TAKÉ: |
A navíc pozorování slepic ve výběhu je tak uklidňující. Je to proto, že má člověk intuitivně pocit, že by v případě katastrofy přežil o něco déle než ostatní? Psycholog Petr Knotek, alias Pjér la Šé’z se přiklání k teorii, že dnešní slepice jsou potomky Tyrannosaura Rexe, který se jako ostatní dinosauři přeměnil po dávné katastrofě v ptáka. „Takže pohled na ně může člověka podvědomě uklidňovat také díky tomu, že ví, že se karta obrátila. Dřív by se musel mít setsakra na pozoru, aby ho Tyrannosaurus neslupnul jako malinu,“ objasňuje.
Maso bolí
Malým krokem, co se objemu práce týče, ale velkým krokem psychologickým je chování zvířat na maso. Obvykle se v tuto chvíli projeví naše civilizační pokrytectví. Kupujeme si v obchodech maso zvířat, jejichž celý život se odehrál v temných podmínkách, ale ani nás nenapadne zvířata sami chovat. Člověk totiž dnes nechce mít se smrtí nic společného a dává přednost masu, které ve své živé formě trpělo, ale konzumaci si nemusel vykoupit jeho zabitím. A tak odvracíme tvář, protože viditelné spojení něčí smrti a našeho jídla nás děsí.
Což je ovšem širším problémem doby, ve které žijeme, kdy je v příliš mnoha oblastech odděleno naše konání od jeho následků. „Je to velmi dobrý příklad toho, kdy se ukazuje, jak na nás působí, když ztrácíme přímý kontakt s důsledky našeho jednání. Stejně tak když otočím nastavením regulace topení, cítím jen teplotu v místnosti, a nemám žádný kontakt s důsledky vyšší spotřeby energie, se zvýšením zatížení společného životního prostoru. V tom je jedna ze základních podmínek, která lidskou bytost přetváří v technologické monstrum, což zásadním způsobem ohrožuje lidskou duši,“ varuje Petr Knotek.
Domácí výroba potravin a pěstování rostlin není jen cestou proti dravému proudu konfekčních potravin. Můžeme ji brát i jako cestu za poznáním sebe, lidí v okolí a svých potřeb. Je to útěcha z pocitu, že je člověk schopen se o sebe postarat a dohlédnout důsledky svého konání.
