O poznání míň už ale tahle příbuznost platí o jejich vzhledu, což dobře dokládá výběr nejdůležitějších členů téhle rodiny: vedle cukety do ní totiž patří třeba patizon, připomínající strakatý atletický disk, či dýně nejrůznějších barev i velikostí. Ani doba dozrávání a sklizně je nijak úzce nepojí: zatímco sezona cuket a patizonů je teď v červenci na svém vrcholu (a proto se zde zaměříme především na ně), dýně si na tu svou ještě dobrý měsíc počkají.
BEZ TROUBY A BEZ SPORÁKUZdravé zobání Cukety se – na rozdíl od lilku – obejdou bez tepelné úpravy: dokud jsou mladé, chutnají trochu jako okurka či mladá kedlubna. Stačí je tak (neloupané) nakrájet a přidat do salátu. Nebo je můžete podobně jako mrkev či řapíkatý celer nakrájet na špalíčky, doplnit jogurtovým dipem a podávat jako zdravé zobání. Cuketové zavináče Kdo si chce s přípravou vyhrát víc, může zkusit sýrové rolky: cukety omyjeme (opět neloupeme) a nakrájíme na dlouhé tenké plátky (nejsnáz to jde škrabkou na brambory). V misce v poměru asi 1:1 smícháme libovolný sýr s modrou plísní s čerstvým smetanovým sýrem, přidáme trochu másla a nakrájenou petrželku. Na každý plátek cukety navršíme malé množství krému, srolujeme a necháme ztuhnout v lednici. Při podávání můžeme doplnit hořčičnou omáčku a kouskem bagety. Náplň lze obměňovat: kromě sýrů a bylinek se hodí i sušená rajčata či kousek uzeného lososa.  Cuketové zavináče  Raw špagety z cuket Raw špagety Největší cuketový hit poslední doby jsou ovšem „špagety“ – a není divu: uspokojí děti, dietáře i vyznavače raw food. Jsou lehké, takže na léto jako dělané, a přitom chutnají skvěle. Chcete-li mít špagety „jako doopravdy“, poohlédněte se po speciální škrabce, mandolíně, nástavci na struhadlo či takzvaném spiralizéru; s trochou šikovnosti ale nudličky vyrobíte i pomocí struhadla či škrabky na brambory. K ochucení (stejně jako u klasických špaget) se hodí libovolná omáčka či pesto, sázkou na jistotu jsou rajčata, bazalka a parmazán. Komu by vadila přirozená konzistence „al dente“ (a netrval na raw, tedy syrové úpravě), může cuketové nudličky ještě před ochucením krátce opéct či podusit na pánvi, aby změkly. |
Zároveň je na tomto místě dobré připomenout, že ač je rodina tykví nebývale pestrá, nepatří do ní nepřehlédnutelně fialový baklažán – coby rostlina z rodu lilek má mnohem blíž například k bramborám anebo rajčeti.
Když je méně více
Ovšem zpět k tykvím a tomu, co je spojuje. Jak už bylo řečeno, na prvním místě je to vysoký obsah vody – a s tím úzce souvisí i jejich schopnost narůstat do leckdy kolosálních rozměrů. To je přitom výhoda jen zdánlivá: protože cukety a spol. rostou doslova jako z vody, musí být jejich pěstitel při sklizni rychlý a nekompromisní, tedy potlačit nutkání nechat plod vyrůst ještě alespoň o kousek a naopak jej utrhnout relativně brzy poté, co na něm ovadne květ. V opačném případě propásne chvíli, kdy je tahle zelenina křehká a jemná natolik, že se nemusí loupat ani zbavovat semínek a s chutí se dá jíst i zasyrova.
Dnes už naštěstí většina z nás ví, jaká velikost cukety (či patizonu) je „tak akorát“. Před lety, když se na tuzemských zahrádkách začaly objevovat, tomu tak ale zdaleka nebylo. Přirozená šetrnost a občas i chuť vytáhnout se před sousedy kázaly nechat je narůst co možná nejvíc. Výsledkem byly cukety velikosti dětských saní, se slupkou, která šla sotva okrájet, a plné stejně houževnatých semen. Samotné dužiny v nich tak paradoxně zbylo pramálo, zato odpadu byla pokaždé hromada. A protože dužina přezrálých plodů nestála za moc, používala se hlavně do jídel, kde příliš nerušila, nejčastěji do „bramboráků“, různých čalamád a buchet na plech.
Škoda zůstat u bábovky
Obojí je přitom špatně. Cuketa i většina jejích nejbližších příbuzných chutná nejlíp mladá a hlavně tam, kde má své místo. Konkrétně? V případě opravdu mladých křehkých plodů například v čerstvých salátech: minimum kalorií, zato překvapivě jemná chuť zaručeny (víc konkrétních tipů, jak s cuketami a spol. nakládat bez nutnosti zapínat troubu nebo sporák, najdete v samostatném sloupečku vlevo).
V teplé kuchyni tykvím sluší snad všechny myslitelné úpravy: vaření, smažení, grilování, plnění a zapékání, hodí se do nejrůznějších ragú stejně jako k napíchnutí na jehlu – třeba proložené kousky drůbežího masa a barevnou paprikou. Koneckonců ani už zmíněné čalamády, placičky, bábovky a jiné buchty není důvod zatracovat – těsto díky nim příjemně zvláční a hlavně: spousta z nás je jednoduše má ráda. Jde o to, že by byla škoda zůstat jen u nich.
Dobrým inspiračním zdrojem cuketových jídel může být Itálie a vůbec Středomoří, kde mají s vařením z nejrůznějších tykví mnohem bohatější zkušenosti než my. Nabízí se kombinace s těstovinami, ještě o něco zajímavější jsou ale zdejší zeleninové polévky a směsi jako minestrone nebo caponata, původem sicilská dušená zelenina, která nemá daleko k našemu leču, kromě paprik a rajčat ale zapojuje do hry taky lilek, kapary či olivy – a samozřejmě cuketu. Původem italský je také recept na plněné cuketové květy, obvykle smažené v tempurovém, vinném či jiném těstíčku. To by nemělo být příliš husté, protože pak by jej na kvítcích ulpívalo příliš – a to by zase přehlušilo jejich jemnou chuť.
Jednoduše na grilu. I tak lze zpracovat cukety.
Jemnost je ostatně vlastní nejen květům, ale cuketám a dalším tykvím jako takovým. Při jejich úpravě je tak třeba mít neustále na paměti, že jakýkoli výraznější chuťový doprovod je snadno přehluší. V receptu na ratatouille, který najdete dole na této stránce, patří k takovým nápadným surovinám především bazalka. O tom, zda do směsi patří, nebo ne, nemají jasno ani ve Francii, kde je doma: pro některé zdejší kuchaře je zkrátka příliš výrazná. Pokud patříte k jejím stoupencům, samozřejmě ji do své „ratatule“ směle zapojte, znovu se ale držte hesla, že méně bývá více.
