Děti kavárnu zbožňují, při odchodu pláčou, říkají Divoké matky

Kdo jsou Divoké matky?
K. L. B: To jsme my! Já, ona a ona! (herečka Kristýna Liška Boková, maskérka Barush Zik a ekonomka Zuzana Kolková - pozn. redakce).

Tak jinak, jak se Divoké matky poznají?
K. L. B: Já si myslím, že to není jasně dané a jestli se poznají nebo nepoznají. Jen možná chtějí některé věci dělat jinak, než společnost chce mít a očekává.

Letos v lednu jste otevřely kavárnu "Divoké matky pro vás a vaše spratky", jací k vám chodí lidé?
K. L. B: My naštěstí typické zákazníky nemáme. A to je dobře. Chceme, aby sem chodili úplně všichni.
B. Z.: A taky je dobře, že nemáme jenom zákaznice, chodí i muži, na to jsme hrdé.
K. L. B: Díky bohu se povedlo, že sem chodí hodně rozdílní lidé. Chodí sem maminky s dětmi, chodí sem mladíci pít pivo a chodí sem staříci na čaj.

Divoké matky na improvizované zahrádce před kavárnou. Vlevo herečka Kristýna Liška Boková, uprostřed ekonomka na mateřské dovolené Zuzana Kolková a maskérka Barush Zik (vpravo).

Jak vlastně vznikl nápad otevřít si kavárnu?
B. Z.: Vlastně jsme neměly kam chodit s dětmi. Pak se ta myšlenka formulovala...ale prvotní nápad otevřít si kavárnu vzešel od Kristýnky!
K. L. B: Ano, chtěla jsem kavárnu tady v Karlíně a přímo i na tomhle místě. Já jsem to místo milovala, ale moc to tu nefungovalo pro veřejnost. Měla jsem sen vytvořit prostor, kde nám všem bude dobře. A zároveň, aby to bylo multifunkční místo, to znamená, že to nebude jen kavárna, ale že se dát i něco tvořit dál.

A co v kavárně tvoříte?
K. L. B: Zatím tvoříme to, že se učíme dělat tu kavárnu (smích).
Máme tu tvůrčí dílny, a jednou za čtrnáct dní pořádáme divadélko pro děti. A jestli se všechno povede tak, jak má, že se třeba naučíme používat kasu, tak bychom rády dělaly taneční kurzy, výtvarné kurzy a všechno, co se namane, protože v hlavě toho máme strašně moc, jenom najít ten čas a peníze, to je trošku náročnější.

Za barem je právě herec Pavel Liška, kdo bude další? A jak sem známé osobnosti lákáte?
K. L. B: Oni se nám nabízejí sami. Už nám tu obsluhovala zpěvačka Tonya Graves, herečka Petra Nesvačilová, herečka Hanka Vágnerová, Vašek Havelka z kapely Please The Trees. Máme tu i divoké otce. Vašek Havelka tu totiž obsluhoval se dvěma syny a bylo to hodně divoký. První dva měsíce tu byl někdo ze známých osobností skoro každý pátek. Ale záměrně jsme tomu nedaly žádný tvar, vždycky se někdo z kamarádů nabídne a přijde. Takže uvidíme...

Pavel Liška nejenže naléval pití, ale také se staral o děti. V kavárně měl i svého sedmiletého syna Šimona.

A jak jim to za barem jde?

B. Z.: Třeba kafe dělat neumí, takže vždycky je tam někdo s nimi. A lišák (Pavel Liška - pozn. redakce) nabídl už čtyřem slečnám kafe za 140 korun. Možná dneska konečně začneme vydělávat (smích). Je to milej kluk. 
K. L. B.: A většinou je pak za barem ještě větší bordel.
B. Z.: Ale Tonya Graves byla opravdu perfektní. Nejlepší zaměstnanec, kterého jsme tu měly na den. Obsluhovala, o všechny se starala, myla  nádobí...to bylo opravdu geniální.

Mají tady děti nějaké mantinely, co už nesmějí?
K. L. B.: Vypíchnout někomu oko, třeba.
B. Z.: Zatím jsme na nic, co bychom musely vyloženě zakázat, nenarazily!
K. L. B.: Jednou vylezlo asi tak pět desetiletých dětí na tu naší prolézačku a začalo jí rozhoupávat, tak to jsme včas zastavily. To byl ale jediný zásah, který jsme tady zažily. My se jim ty mantinely opravdu snažíme nedávat. Vždyť je mají všude, ježišmarjá. Mají je ve školce, mají je doma, mají je ve škole...sem přijdou a měly by si to tu užít. Dáváme i víc sušenek než máme, možná na nich proděláváme (smích). 
B. Z.: Asi by se to tu mělo jmenovat U Rozmazlených matek nebo spíš rozmazlujících...

Takže sem chodí děti rády!
K. L. B.: Jo! A nerady odcházejí, pláčou!
B. Z.: A zkoušejí na rodiče různé fígly: "Mami, já jsem si tu nechala kasičku. Ne, já jsem si jí tady zapomněla, víš."

A co jejich rodiče? Co jim tu nabízíte?
K. L. B. + B. Z.: Alkohol, aby se mohly matky konečně uvolnit.

Jaká je nejzajímavější věc, kterou v kavárně máte?
K. L. B.: Tak pro nás s Bárou Aňejo - španělský rum! (smích)
B. Z.: Jinak nejlepší je tady určitě atmosféra, na tu bychom všechny nalákaly. Ale pokud myslíte věc, tak prolézačku! 
K. L. B.: A vůbec, všechno! Hlavně jsme tu my!

A jste v kavárně opravdu každý den?
K. L. B.: To jsme byly dřív. Dva měsíce každý den. Teď už máme nějaké zaměstnance, tak sem chodíme jen dohlížet.
B. Z.: Ale jsme tu stejně každý den.
K. L. B.: A pak si děláme dny, kdy obsluhujeme i my. Ale řekly jsme si, že to opravdu nemůže být každý den, protože by to ztratilo to kouzlo. A navíc je důležité, abychom to dělaly s radostí, takže stačí třeba jen dvakrát do týdne.

Jaké byly začátky, jak na ně vzpomínáte?
B. Z.: Já si třeba vybavuju vtipnou věc. Byla otevíračka, mělo se otevřít v pět. A ve třičtvrtě na pět jsem vybíhala nahoru a dolu, měla jsem na sobě pot s prachem. Dole to vypadalo jako týden před otevřením. V pět hodin a pět minut mi volal Láďa, který neuměl udělat kafe, nikdo nevěděl, jaké jsou ceny, nikdo nevěděl vůbec nic, chaos největší. A volal mi s tím, že je plno, ať jdu dolů...byla jsem úplně hysterická.

Dětskému pokojíčku dominuje velká prolézačka. Pro Divoké matky ji vyrobil Jenda Niesyt, se kterým se Kristýna Liška Boková potkala v Divadle bratří Formanů.

K. L. B.: Měsíc jsme tu byly samy zavřené do noci, natíraly jsme, tvořily a člověk se dostal do takové bubliny, že si člověk nedokázal vůbec představit, že ten prostor ožije. A hodinu předtím než jsme otevřely, tak jsme dodělávaly dětský pokojíček. Na otevíračku jsem přišla asi o deset minut později než Bára, a tam už bylo tak plno, že se nedalo vejít dovnitř. A já jsem stála před kavárnou a říkala jsem si, že tam vůbec nepůjdu, že na to nemám sílu, ale bylo to moc hezký.

A povedlo se, prostor ožil, kavárna je plná...
K. L. B. : Myslím, že se nám stal takový zázrak. Všichni nás odrazovali, že v téhle době otevírat něco takového je opravdu nesmysl, že nevíme, do čeho jdeme, ať se na to vykašleme, ať to zabalíme, že nám to trvá a nevím, co všechno ještě. Ale máme strašné štěstí, že se na nás nalepili neuvěřitelně milí lidé, kteří sami chodí s nápady, co by tu ještě mohlo být. Takže to žije svým vlastním životem, aniž bychom se my musely tak moc snažit, což je strašně hezký.

V rozhovoru nás přerušuje zpráva rodičů a obsluhy, že v dětském pokojíčku spadl lustr (naštěstí papírový). "Za to mohou míčové hry, jedna oslava a dětská náruživost," komentuje 'nehodu' s úsměvem Bára Ziková.

Kavárnu byste měly, co vymýšlíte teď? Máte nějaké plány na léto? B. Z.: Teď chystáme hlavně tu zahrádku (holky ukazují na zarostlý plácek uprostřed kruhového objezdu), to nám snad vyjde.

K. L. B.: Požádaly jsme městskou část o pronájem prostoru s tím, že ho zabydlíme pro všechny, nejen pro Divoké matky. Takže, když bude zavřeno, bude k dispozici lidem z Karlína. Měla by se tam vejít prolézačka a pár stolečků. A jeden pán nám slíbil i domeček.

Z. K.: Také přemýšlíme, že bychom na léto zavedly hlídání dětí. Dejme tomu na rezervaci - že by si maminky zavolaly, nebo napsaly, a my bychom zařídily hlídání. Když by byl zájem tak bychom to tu na ty dva měsíce udělaly natrvalo - třeba od půl devátý do dvanácti. To je náš plán na prázdniny.

K. L. B.: Nově tu také děláme narozeninové oslavy. Všechno je to trošku chaos, ještě se učíme, nejsme žádné byznys holky. Je to divoké, ale myslím, že to mají lidé docela rádi. Prostě jako doma.