25. července 2019 5:37 Lidovky.cz > Relax > Dobrá chuť

Doma mám asi dvě stě vidliček a plné skříně misek, říká přední česká foodfotografka

Nejprve se šla učit na zahradnici, brzy ale Alena Hrbková zjistila, že chce být... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Nejprve se šla učit na zahradnici, brzy ale Alena Hrbková zjistila, že chce být... | foto: Lenka Požárová

Sama nevaří, v jídle se však šťourá neustále. Jako první se v Česku specializovala na focení jídla a teď se Alena Hrbková rozhodla poodkrýt pokličku svých tajemství těm, kdo chtějí fotit své recepty.

V místě, kde by měl člověk velký botník, stojí kredenc plná skleniček. Obývákovou stěnu nahradily nekonečné skříně s talíři, miskami či bábovkovými formami. Police v zimní zahradě se vzdouvají stohy prostírání, do kulinárního skladiště byla přeměněna i koupelna a kastroly najdete taky na zahradě. „Jednou jsem poprosila studentky, aby mi to tu uklidily, a pak jsem nic nemohla najít, takže už to moc neuklízím,“ omlouvá se Alena Hrbková za stav domu, kde bydlí i pracuje. Atmosféru si vychutnávám, neboť jsem tušila, že ateliér naší nejznámější fotografky jídla nebude normální.

LN Dokážete odhadnout, kolik máte nasbíraných lžic?
Ty jo! Tak dvě stě bych řekla.

LN Kousky nádobí si dokupujete pořád?
Furt. (Ukazuje na misky sedící na kuchyňské lince.) Ty mám ze včera. Taky chodím na blešáky a odevšad tahám desky na focení. Všechno má nějakou historii.

LN Fotka nebyla vaší první zvolenou profesí. Co jste si vybrala původně?
Ve čtrnácti jsem šla s vyznamenáním na zahradnici, protože tam šla i kamarádka. Záhy jsem zjistila, že to byla velká chyba, protože mě fyzická práce fakt nebaví. Po učilišti jsem si dodělala maturitu a hned po revoluci pak odjela jako au-pair do Německa. U toho jsem přemýšlela, že bych chtěla v životě dělat, co mě baví. Rozhodovala jsem se tam mezi studiem zahradní architektury a fotky. Když jsem se sama sebe ptala, pro co udělám cokoli, byla to rozhodně fotka.

LN Co byste kvůli fotce udělala?
Třeba jsem se kvůli tomu v Německu vdala, abych tam mohla do fotografického učení. Ucházela jsem se totiž o místo, na které stála řada deseti Němců a neměla bych před úřady šanci. Já ale k focení přišla docela vtipně. Moji kamarádi byli do fotky zažraní, no a když jsem s nima seděla v hospodě, příšerně jsem se nudila, protože se bavili jen o tom. Časem mě to taky začalo zajímat, ale vůbec jsem nechápala techniku. Měli jsme bártr. Já jim stála občas modelem – a nemyslím nahá – a za to jsem se mohla ptát právě na tu techniku.

Švýcarská sýrová polévka
Třešňová bublanina

LN Studuje se v Německu fotka jinak než u nás?
Funguje tam geniální systém vyučení. Najdete si mistra, který má mistrovské zkoušky, a ten vám musí dát k dispozici všechny foťáky do školy, ateliér, materiál, plus zaplatit nějaké kurzy. Za to jsem u něj tři týdny v měsíci pracovala. Jen týden se chodilo do školy. To mi bylo dvacet sedm.

LN Je pravda, že jste tam jednu dobu žila jen na suchých rohlících?
Občas to tak opravdu bylo. Pamatuju si, že jsem ze zoufalství jedla i hořčici s cibulí. Musela jsem si vydělat na živobytí, takže jsem i žehlila na zakázku, a to já žehlení nenávidím. Třeba po žehlení třiceti proužkovaných košil se mi z těch proužků dělalo už špatně! Pak jsem začala dělat po večerech v hospodě a to už šlo i bez rohlíků. Byla to výborná škola života, protože Němci se s člověkem nemažou.

LN Jak dlouho to učení trvalo?
Tři a půl roku. Ale prakticky od druháku jsem jela samostatně na plný pecky. Často jsem pracovala za mistra, ale bylo to výhodné pro obě strany. Po škole jsem dělala asistentku u fotografů, kteří mě bavili, abych se co nejvíc naučila. Zadarmo samozřejmě. Dělala jsem všechno, od focení svateb po auťáky. To tenkrát jsem si vybrala studio, kde se fotilo jídlo, a začalo mě to bavit. V hospodě jsem si vydělala peníze, za které jsem si mohla nakoupit vlastní světla i foťák, a vrátila se do Čech.

LN Jaké to bylo, začínat tu bez kontaktů?
Blbý. Tím, že jsem tady nestudovala, nikoho v oboru jsem neznala. Dávala jsem dohromady ateliér, ale ještě nějaký čas jsem se do Německa vracela za kšefty nebo kvůli asistování. S prvním portfoliem jsem začala obcházet agentury a fotila se hlavně reklama. Třeba obaly pro Vitanu. Při focení KFC se mi splnil dětský sen, protože sem přivlekli i stroj na zmrzlinu. Taky jsem fotila billboardy na pivo Holba. To jsme třeba fotili 10 hodin, než byla ta fotka v pořádku. V životě bych už na takové focení nekývla. Jo, dali jsme to, ale sekt a pivo je kapitola sama pro sebe. Na to jsou profíci hlavně v Německu a Japonsku.

LN Je pravda, že se u piva dělá pěna ze šamponu?
Taky z pěny na holení. Ale je to nanic. Chvíli to vydrží a pak to začne klesat. Úplně nejlepší je mít sud a čepovat to pivo čerstvé. Nejlíp drží Plzeň.

LN Specializoval se tenkrát někdo na focení jídla kromě vás?
Ne. Tady jeli všichni všechno. Měla jsem obrovskou výhodu, že jsem do toho tenkrát nastoupila. Začala jsem v časopisu Marianne, pak jsem dělala hlavně pro Apetit. Postupně jsem fotila pro všechny možné časopisy s kulinární tematikou nebo dekorem.

LN Docela mě překvapilo, že fotíte kromě jídla i divadlo.
Mám to půl na půl. Ve světě divadla jsem stejně známá jako v tom jídelním, ale navenek se to málo ví. Na plakátech se autorství neuvádí a já nemám ani svůj web, kde by byla prezentace mojí práce. Nikdy jsem ho nepotřebovala, vždycky jsem měla dost práce, ale teď to musím už konečně napravit. Už dvacet let fotím pro Dejvické divadlo. Dvanáct let jsem dělala pro ABC, Rokoko. Na Švandově divadle ty obrovské plachty, které tam visí, jsou taky moje. Vlastně teď po Praze jezdí čtyři tramvaje s mojí prací.

LN Není focení divadla a jídla naprosto odlišné?
V obou musíte umět zachytit atmosféru. Je pravda, že v divadle to za tmy není legrace. Tam to musíte opravdu umět. Ale jenom u jídla bych se zbláznila. V divadelním, uměleckém prostředí člověk nachytá jinou energii.

LN Zaujalo mě na vás, že jídlo sice fotíte, ale sama nevaříte.
Vůbec nevařím, jenom teoretizuju. Holky foodstylistky, které chystají jídlo, neustále nutím různý věci měnit. Ptám se, proč by to nešlo třeba takhle. A ony na to, že to nejde. A já proč ne? A kolikrát se nakonec ukáže, že to jde. (směje se)

LN Kolik vás při focení je?
Když dělám kuchařky, tak si dělám dekor sama právě ze svých nasbíraných věcí. Ale při práci pro časopis tam je i jejich dekor stylistka. Art direktorka třeba rozhodne, že to chce mít v tmavém nádobí na tmavém pozadí. Dekor stylistka k tomu dotáhne nádobí a foodstylistka recepty uvaří a nachystá na talíře. No ale já do toho samozřejmě taky ryju. Když mi to holky nachystají a nesedí mi to, začnu to měnit, dokud se mi ta scéna nelíbí. Dotáhnu jiné pozadí, něco v dekoru změním.

LN Nevyhovují vám pak víc projekty, kde si děláte styling sama jako právě u kuchařek?
Ale já zase miluju práci se stylistkami, protože si po sobě uklízejí. Kdežto já to tady akorát rozbordelařím.

LN Na kolika kuchařkách jste už pracovala?
Už jsem to přestala počítat. Tak sto dvacet jich bude.

LN Na jídlo se dá podívat mnoha způsoby a zachytí se tím odlišná atmosféra. Střídají se i různé trendy. Třeba focení seshora frčí v posledních letech.
Já tomu říkala letecké snímky a neměla jsem to ráda, ale pak jsem zjistila, že to na určité věci funguje. Třeba polívky fotíme jen seshora, aby do nich bylo vidět. Některému jídlu focení seshora vyloženě pomůže, některé to naopak zabije, jako třeba dorty nebo drinky. Nejšílenější trend byl kdysi dávno, že talíře takhle letěly v diagonále. Pak se fotilo všechno hodně na bílém pozadí. Nebo dřív se dělaly fotky dožluta a teď zase chci všechno domodra.

LN Co trend focení rozjedeného jídla?
No jasně! Totiž dřív nebyli foodstylisti, kteří mají výtvarné cítění, a dělali to lidi, kteří vystudovali potravinářskou školu. Jejich jídla vypadala až příliš perfektně. Kolikrát tihle lidi ani neuměli vařit, proto to bývalo i nalakované nebo si různě vypomáhali a jídlo pak nebylo ani jedlé. To ale začalo mizet, protože čtenáři se jídla, které vypadá až příliš perfektně, báli. V Německu mi vysvětlovali, že foodstylisti proto schválně jídlo kazí. Nebo ho dělají ledabyle či v rozjedené fázi, prostě přirozeně.

LN Slyšela jsem i historky, že kuře není upečené, ale jen natřené barvou na boty a ožehnuté.
Tohle se dělalo v reklamě. Tam když do toho mluví deset lidí, tak se u čerstvě upečeného kuřete kůže svraští, než se lidi mezi sebou dohodnou. Jídlo prostě chcípne a taky světlo se úplně změní. Proto se to dělalo falešně, ta atrapa tam pak mohla ležet celý den a vypadala pořád stejně. Třeba nanuky jsem jednou fotila ze sádry. Jenže podle mě tu umělost lidi stejně poznají. Nemám ráda švindlování a raději fotím jídlo čerstvé. Mám už nachystanou scénu a do deseti minut jsem pak hotová. Jednou jsem byla v televizním pořadu, kam lidé neustále volali a ptali se na triky. Vysvětlovala jsem jim, že triky se dělají u filmu. Lidi mají doteď představu, že po focení je jídlo nejedlé.

LN Co vím, není nic lepšího než po nafocení jídlo ochutnat, a mít tak dvojnásobné potěšení. Z fotky i z chutě!
Často mi už za foťákem stojí fronta. A když tady jsou kobylky, tak to občas sežerou, ještě než je to nafocené, to se taky občas stane. Jinak paradoxní je, že já za dobu focení jídla zhubla. Někdy na to už ani nemám chuť.

LN Čím to, že jste se rozhodla napsat knížku „Jak se fotografuje jídlo“, která nedávno vyšla? Ve vaší profesi si člověk přece jen spíš pracně nabyté znalosti tutlá.
Jednou jsme s holkami v kuchyni seděly, čekaly, až nám vychladne dort na focení, a já prohodila, že začnu dělat workshopy na focení jídla. Že jsem unavená z toho, střežit si to svoje tajemství, které se konkurence snaží získat, že místo toho pošlu ty informace do světa. No a k tomu by to jako návod chtělo nějakou knížku. Takhle to vzniklo.

LN Co je podle vás na focení jídla nejdůležitější?
Světlo. Pak samozřejmě, aby jídlo bylo čerstvé. Dobře se mi proto dělá s rychlým foodstylistou. Už se párkrát stalo, že jsem jídlo nechala předělat, protože to nebylo ono. Nejsem schopná skončit práci, dokud se mi fotka nelíbí.

LN Předpokládám, že fotíte vše za denního světla?
Ano. V knížce ukazuju, jaké jsou rozdíly, když vám na stůl, kde fotíte, svítí nepřímé světlo a když přímé slunce. Nebo jaký je rozdíl, když svítí světlo z boku, zezadu nebo zepředu. Všechno tam je ukázané na tom stejném jídle. Taky tam mám, jak se mění jedno jídlo s barvou talířů nebo s barvou podkladu. Že se lidi nemusí bát fotit tmavé na tmavém podkladu. Je tam i deset receptů, na kterých něco demonstruju, ale není to knížka o foodstylingu, i když pár tipů tam mám, to je kapitola sama pro sebe.

LN Pronikne tam člověk i do kompozice a dekor stylingu?
Jasně, na to stačí jen kus desky nebo stolu. Nebo jak dát do fotky pohyb, tam mám. Třeba lžíci, ze které teče sirup. Nebo jaký je rozdíl ve focení na výšku a na šířku, že to výškové má hloubku a hezky se tam dá pracovat s neostrostí a detaily. Není to ale třeba hnát do extrémů. Hodně lidí řeší, jestli hrnek v pozadí má mít ouško doleva nebo doprava. Důležité je, aby to bylo příjemné. Nemá cenu se nad tím zaseknout, protože jestli bude jídlo staré a oschlé, tak je úplně jedno, kde má ten hrnek ouško nebo kde stojí vázička.

LN Vzpomenete si na jídlo, které vám dalo zabrat nafotit?
Knedlo vepřo zelo. To je totálně nefotogenické. A pak ještě takové ty temné bujony, kde není nic, to je taky pekelná věc. Jednou jsem fotila mořskou kuchařku a navezli mi sem strašně moc beden, protože se fotili i různí mořští živočichové. Jenže já netušila, že někteří jsou i živí. Měla jsem zrovna na stole velkou langustu a ona najednou hnula tykadlem a zapoulila okem. Dostala jsem záchvat a utekla jsem pryč. Abych to mohla dofotit, tak jsem prosila souseda, jestli by mi je mohl podržet, a pak že si to všechno může odnést.

LN Stane se vám, že vytáhnete foťák nebo mobil a fotíte si jídlo v restauracích?
To ne. Já do restaurací vlastně ani nechodím. Raději se jedu projet na koni do lesa.