Češi toho prý ví o jídle mnohem víc a dokáží si ho pořádně užít. On sám si ale na svíčková se šesti nepochutná ani dnes a z české klasiky bere na milost jen pečenou kachnu „s dvěma zelama“. Česky mluví perfektně a jeho prohřešky vůči gramatice vyznívají stejně roztomile jako jeho silný italský přízvuk. Minulý rok svou restaurací přesunul na Dětský ostrov, kde funguje pod jménem Manú. Podnik sídlí na hausbótu a je odtud nádherný výhled na řeku a Tančící dům. Sešli jsme se tam narychlo mezi dvěma tanečními tréninky, Emanuele Ridi právě teď tančí jako o závod v televizní soutěži StarDance.
LN: Museli vás z České televize přemlouvat, ať jdete tančit do Stardance?
Ani nemuseli, mně se ten nápad líbil. Hned jsem řekl, že do toho jdu. Ale to jsem vůbec netušil, co to vlastně obnáší, na minulé řady jsem se nedíval, znal jsem jenom italskou verzi pořadu Ballando con le stelle a ta je úplně jiná, to je víc zábava než tanec.
LN: Italům se přičítá temperament, je to při tanci výhoda nebo nevýhoda?
Jak v čem. Moje taneční partnerka Lucka Hunčárová říká, že mám tendenci ji vést, předbíhám v krocích, neumím se moc krotit a poslouchat. Pro chlapy je to ale nezvyk, představte si, že vás najednou ženská chytne za ruku a zatočí s vámi. To přeci není normální!
  |
LN: A co disciplína? Netrpíte na trénincích?
Disciplínu mám, dokonce chodím včas. Tančíme každý den dvě a půl hodiny dopoledne a dvě a půl hodiny odpoledne. Určitě tak pět hodin denně jsme v tělocvičně. Je to síla, ale baví mě to.
LN: Jdou vám ty choreografie snadno do hlavy?
Lucka dělá, co může, ale čím víc se blíží živé vystoupení, tím větší mišmaš začnu mít v hlavě. Nejsem nervózní, nemám trému, ale najednou se mi to začne všechno plést. Porotci jsou tentokrát dost tvrdí, tak uvidíme, jak daleko se dostaneme. Já myslím, že moje výhoda je v tom, že se můžu jenom zlepšovat, tancovat totiž vůbec neumím.
LN: Nikdy předtím jste netančil?
Nikdy. V soutěži jsme snad jenom dva, kdo s klasickým tancem nemáme žádné zkušenosti. Pro mě je to totální novinka. Tady v Česku se chodí aspoň do tanečních, to v Itálii nemáme. To, co jsme v mládí provozovali my na Elbě, nebyl žádný tanec, to bylo disko, trsání.
LN: No vidíte, aspoň něco.
Nojo, jenže mi to vydrželo dodneška! Navíc mě ty diskotéky nikdy moc nebavily, chodil jsem tam hlavně proto, že tam chodili kamarádi a holky. Tak jsem musel taky. Jenomže na Elbě jsem si přes prázdniny stejně moc neužíval, jako všichni místní, co žili z cestovního ruchu, jsem celé léto pracoval. Diskotéky byly spíš pro lidi, kteří tam přijeli z velkých měst jako Řím nebo Miláno na prázdniny, měli čas a mohli si užívat života. My ostatní makali. Takže jestli jsem zvládl zajít na diskotéku jednou týdně, tak to bylo hodně. Já byl po práci tak unavenej, že jsem kolikrát usnul rovnou na pláži.
LN: Jak jste v těch šestnácti, sedmnácti vypadal?
No hezky, moc hezky! Měl jsem dlouhé vlasy, frajírek prostě.
LN: Ty vaše dlouhé vlasy byly vlastně záminka k odjezdu do Česka. Nechtělo se vám na vojnu, kde by vás ostříhali, tak jste se vydal za dobrodružstvím do Prahy...
Je to tak. Ale stejně jsem o ně nakonec přišel. Přijel jsem do Prahy s tátou, který tu začínal podnikat v módě. Zavelel, že se musím ostříhat, že se na to nedá koukat.
LN: V devadesátých letech se sem sjížděli cizinci a zírali, co všechno je v naší malé postkomunistické zemi možné. Jaké máte na tu dobu vzpomínky?
Devadesátá léta byla fantastická, okamžitě bych se vrátil! To už se opakovat nebude. Přijel sem na návštěvu Clinton, energie lidí byla neskutečná, spousta cizinců přijela na skok a pak se tu rozhodla žít.
LN: Teď sedíme v restauraci Manú na Dětském ostrově, svůj vyhlášený podnik, restauraci Da Emauele jste prodal a přesunul jste se do hausbótu s vyhlídkou na nábřeží a Tančící dům. Proč?
Už jsem dlouho toužil po změně, byl jsem příliš dlouho na jednom místě a víte, jak je to s dlouhodobými vztahy složité... Třikrát jsem restauraci rekonstruoval, ale toužil jsem po větší změně. Pak jsem objevil tohle parádní místo, přímo u vody, to mě nadchlo. Každému, kdo přijde, se podlomí kolena, každé okno je jako „postcard“, pohlednice, jak říkají Američani...
Celý rozhovor s restauratérem Emanuelem Ridim o taneční soutěži, divokých devadesátých letech i o tom, pro jsou čeští řidiči horší než ti italští, si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 27. října.
V magazínu dále najdete:
- Proč Češi čím dál častěji pohřbívají své zesnulé bez obřadu a proč se s nimi pořádně nerozloučí?
- Jak Češi přišli ke své vlajce, v rozhovoru vypráví vlajkoznalec Petr Holas.
