Pravidelně poslouchám a dozvídám se od známých a od bývalých kolegů, jak končí tam a tam, hledají práci, protože to tam nejde vydržet. Majitel je blázen, manažer magor, šéfkuchař sadista, sous chef kariérista a kolegové to mají kdesi.
Majitelé čokoládoven se učili na plantáži i metodou pokus omyl |
Možná by si mohla pomalu zase znovu většina majitelů a provozovatelů restaurací uvědomit, že jejich peníze a arogance vůči jejich zaměstnancům nejsou a nikdy nebudou hlavním zdrojem úspěchu a prosperity jejich podniků. Třeba se zamyslet nad tím, jak by bylo hezký, kdyby měli všichni podmínky k tomu, aby byli schopni vydat, co se po nich chce a žádá.
Dám kuchaři 30 000 CZK a musí za mě a moje představy položit i život. Bohužel přesně takhle je to dnes v mnohých hlavách podnikatelů vnímáno, ale z druhé strany je to dost demagogické.
Před dvaceti lety stáli všichni při sobě
Před 20 lety jsem pracoval v kuchyních, kde stáli všichni v týmu při sobě, kde se restaurace navzájem povzbuzovaly, pomáhaly si všemi směry a těšily se společně z úspěchu toho druhého. Ředitelé a majitelé svých podniků stáli za svým personálem. Chránili a bránili ho zároveň.
Pavol PavlíkMá za sebou již bohatou kulinářskou historii. Vše začalo na Slovensku. Rozhodl se být výborným kuchařem a stal se jím. Nejprve působil v jednom z nejlepších pohostinských zařízení ve Vysokých Tatrách, hotelu Hubert Vital Rezort. Poté přesídlil do Nízkých Tater. Když zdolal slovenské gastronomické nebe, nebylo kam výše postoupit, zamířil do Prahy. Nejdříve Flambeé, pak do hotelů jako Boscolo, Alchymist, Le terroir a Bistrot 104, pro který získal ocenění Bib Gourmand. Nyní působí v restauraci Benjamin, kde nastoluje nový sociální koncept stravování. |
Dnes vám po x letech na jednom místě řeknou, že jestli ses rozhodl změnit zaměstnání, tak táhni. A ve většině případů vás ještě oberou o mzdu a to, co vám po zásluze patří. A to jenom proto, že sis dovolil odejít. Když jsem byl mladší, zažíval jsem slzy v očích u kolegů při takových odchodech a loučeních. Ale dnes se to už dá se říct, vůbec nevidí. Je už i zatěžko říct: „Děkujeme ti za vše a ať se ti daří, ať už budeš kdekoliv.“
Víte co? Budu nejšťastnější na světě, když si na mě moji bývalí kolegové, kamarádi a přátelé, s kterými jsem kdy pracoval, někdy po letech vzpomenou. Ne na to, kolik jsme posbírali medailí, diplomů a hvězd. Ani na to, co jsme a jak vařili. Ale hlavně na to, jak to tehdy bylo fajn, jak to bylo upřímné, lidské a opravdové. Ty chvíle být spolu se skutečnými lidmi. Tvořit s pokorou s láskou jeden k druhému a hodně si to užívat, protože na konci všeho budete chtít mít jenom ty hezké vzpomínky, ať už to bude cokoliv.
