22. května 2019 5:19 Lidovky.cz > Relax > Dobrá chuť

Maso pro Wericha? Jedině s ovocem, říká autorka kuchařek

Uzené koleno nesmělo u Werichů chybět na Vánoce. Svátečním hostům se tehdy v... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Uzené koleno nesmělo u Werichů chybět na Vánoce. Svátečním hostům se tehdy v... | foto: David Turecký

Eva Tůmová (83) žila několik let ve Werichově vile. Ačkoli je autorkou dvou knih s oblíbenými jídly Jana Wericha, nikdy u něj nebyla zaměstnána jako kuchařka. Rodinná přítelkyně a hospodyně domácnosti nad Čertovkou Espritu LN prozradila, se kterým šlechticem vařila na Kampě šneky, jaké jídlo donutilo Wericha vrátit se z procházky nebo s jakou pompou se do vily vozilo víno a zvěřina.

Evu Tůmovou naučily jako malou holku vařit tety - či přesněji sousedky. V době druhé světové války, kdy její otec, legionář Karel Střelka bojoval na frontě a maminka byla vězněna v internačním táboře Svatobořice, jí radily, jak ohřát párky, uvařit krupicovou kaši, připravit rýži nebo upéct brambory. Právě brambory s takzvanou rozhudou jsou dodnes jejím nejoblíbenějším jídlem.

„Zabalím je do alobalu a strčím do rozehřáté trouby. Za půl hodiny jsou obvykle hotové. Posolená brambora je sama o sobě dobrá, ale když k ní uděláte rozhudu - z kostky tvarohu, kelímku zakysané smetany, s hodně petrželky a česneku -, je to taková lahůdka, že ji můžete předložit na královském dvoře,“ rozplývá se Eva Tůmová ve své kuchyni, kterou má dnes v pražské čtvrti Břevnov.

Chuť na polévku z hovězí oháňky prý Jan Werich dostal, když ležel v nemocnici...
„Dýňový koláč Delikates je americký recept od Frances Ježkové. Velmi přitom...

V hlavě ale nosí mnohem více receptů, jednoduchých i exotičtějších. Loni je všechny vydala v kuchařce Jan Werich: Moje oblíbené recepty i v autobiografii A taky jsem vařila u Werichů… Sbírka lahůdek jako srnčí steaky s banány či uzené koleno s vejmrdou jsou nejen její vlastní, ale z části patří Zdeně, ženě Jana Wericha, a Frances Ježkové, vdově po skladateli Jaroslavu Ježkovi, která byla vyučenou kuchařkou s několikaletou praxí hospodyně v amerických domácnostech.

„Všechny recepty jsem sepsala z hlavy. Můj muž, novinář, který byl při práci vždy obklopen slovníky a všemi možnými materiály, se mě pořád ptal: „Co to děláš? Vždyť tady nemáš nic než ten sešit, do kterého píšeš.“ Nemohl pochopit, že tyhle věci se nosí v hlavě. Všechny recepty jsou prověřené generacemi,“ upozorňuje Eva Tůmová, rodinná přítelkyně a hospodyně, jež rodině Werichových nejen vařila, ale také o ni pečovala.

Domluvený jídelníček

„Byly dny, kdy se neobjevila živá duše. A pak během dne přišlo třeba patnáct návštěv, které se sice nezdržely, ale když už tam byly, daly si kávu, panáčka i něco malého k snědku,“ vzpomíná třiaosmdesátiletá dáma, kterou v roce 1975 požádala kamarádka Jana Werichová o pomoc s již nemohoucími rodiči a dcerou Fančou. Přes den se Eva Tůmová věnovala učení dětí hospitalizovaných ve Fakultní nemocnici v Motole, odpoledne trávila doprovodem Werichovy vnučky na kroužky - angličtinu, piano nebo balet. Když se večer vrátila do vily, bývala rodina hladová. Právě tehdy došlo na její kuchařský um.

Kdybychom prý seděly v kuchyni na Kampě a do dveří vešel Jan Werich, Eva Tůmová by už věděla, co herci přichystat. „Obvykle jsme se na tom dohodli dopředu, jestli má chuť na bažanta, nadívaná holoubata, na slepičí polévku nebo králíka načerno,“ vyjmenovává Werichova pomocnice jeden lahodný chod za druhým. Hitem ale pro umělce byla kombinace masa s ovocem. Právě tu splňovaly Werichovy oblíbené tousty Kalifornia. Jiskru v oku mu také zažehl zapečený chřest. Jedině kvůli němu se prý ze své obvyklé procházky vrátil včas.

„Tousty Kalifornia jsou velmi lehké a přesně vystihují oblíbené chutě Jana...

„To se nádoba lehce vymaže máslem a vyloží šunkou, která ale nesmí přečuhovat přes okraje, protože by se spálila,“ pouští se Eva Tůmová do popisu oblíbeného receptu. „Přidáte tři až čtyři rozkvedlaná vajíčka, osolíte a strčíte do trouby. Mezitím si nastrouháte tvrdý sýr, nejlepší je ementál. Ovšem největší tajemství tohoto jídla je špetička muškátového květu. Když ji tam nedáte, není to ono,“ rozplývá se nad jídlem, které prý podávala, pokud byla příležitost, s listy salátu, jež si předtím namočila ve vodě s citronem. Salát tak zkřehl a získal jemně nakyslou chuť.

Werich z okna mávající

O rozmanité ingredience nebyla na Kampě nouze. Kamarádi a známí přinášeli divadelnímu umělci jedlé dárky, a tak byly v komoře, které Eva Tůmová neřekne jinak než kvelb, uložené hotové poklady, především co se masa týče. „To takhle jednou v neděli odpoledne zastavila před domem stará škodovka. Z ní vystoupili dva muži v mysliveckém, z oddílu na Benešovsku, kam chodil lovit i pan Werich,“ vzpomíná hospodyně na zásobování hercovy spíže. „Na chodníku před vilou udělali pěkný výřad - dva zajíci, dva bažanti, dvě slípky, křepelky, holubi - a zazvonili. Pan Werich už nemohl seběhnout dolů, tak jen otevřel okno a zamával jim. Nato z auta vystoupil třetí myslivec, zatroubil na roh a odjeli.“

Jan Werich

Jan Werich

Jídlo prý Jan Werich zapíjel pivem, které si dopřával zásadně po třetinkách v poledne a večer. Lahve se zlatavým mokem ale neskladoval v lednici, vyrovnával je za okno své pracovny. Ostatně tak je i dnes najdou návštěvníci Werichovy vily, kde se nachází expozice věnovaná slavnému nájemníkovi. Naopak víno pil spoluzakladatel Osvobozeného divadla ke zvěřině nebo při kouření doutníků, které si dopřával v altánku za vilou v doprovodu ilustrátora Jiřího Trnky.

Víno se u Werichů skladovalo v pověstném kvelbu v demižonech. Herec je nakupoval v jednom vinařství na Moravě. „Jakmile zavolal, že došlo, hned mu víno nechali dovézt. Někdy ale přijeli osobně,“ vypráví Eva Tůmová o vzácné návštěvě. „Třeba když jeli s autobusem plným družstevníků do Prahy. To přijeli ve vyšívaných naškrobených krojích. Strejci drželi v jedné ruce demižon s červeným, ve druhé s bílým vínem a k tomu ještě menší se slivovičkou. Zazpívali moravskou písničku a byli šťastní, když jim pan Werich zamával z okna.“

Pomáhal i hrabě Mensdorff

K hercovým nepříliš oblíbeným jídlům překvapivě patřily zlaté hřeby tradiční české kuchyně. Vepřo-knedlo-zelo nebo řízek s bramborovým salátem ho prý příliš nepotěšily. V emigraci, kterou během druhé světové války prožil v Americe, totiž Werich přivykl rychlé kuchyni. Právě rychlost přitom rozhodně není výsadou jeho dalšího oblíbeného pokrmu - šneků. Právě ulity nadívané hlemýždí nádivkou se ve vile připravovaly jednou do roka - k oslavě vánočních svátků.

„To je úžasný a zároveň šílený recept. Však nás ho také dělalo až šest lidí,“ směje se Eva Tůmová při vzpomínce na přípravu této francouzské delikatesy. S čištěním šneků a přípravou nádivky pomáhalo několik dobrovolníků s vidinou lahodné odměny. V rohu kuchyně přitom nesměl chybět Jan Werich, který je povzbuzoval vyprávěním historek.

„Ještě živí šneci se přivezli v patnáctilitrovém kbelíku. Hodili se do velkého prádelního hrnce s horkou vodou, která je za minutu usmrtila. Slili se a nalila se na ně už studená voda, v níž se nechali dva dny odležet,“ vypráví z paměti. Tělíčka šneků vyškrabávala z ulit speciálním nožíkem - a právě u této několikahodinové činnosti ve vile nikdy nechyběl hrabě Adolf Mensdorff či Helena Šmauzová, pravnučka průmyslníka Františka Křižíka. Šnečí maso pak bylo třeba několikrát ručně namlít v mlýnku na maso. Do vzniklé kaše se přidala strouhanka, koření a několik plných hrstí petržele. Plnění ulit nádivkou se obyčejně nechávalo na další den, na ráno 24. prosince.

Nejdřív se podepiš

Ten den se ve vile na Kampě vítali první hosté v devět hodin dopoledne. Bývalí zaměstnanci Osvobozeného divadla přišli popřát svému šéfovi a při té příležitosti si nabídli štamprli alkoholu. Kulinářský doprovod byl víc než bohatý. Kromě základu v podobě chlebíčků a jednohubek se v deset hodin podávalo první teplé jídlo - vídeňský párek nebo uzené koleno. V jedenáct přišli na řadu šneci.

„Znalí hosté přišli již na půl jedenáctou a na šneky si počkali. Na dezertním talířku jsme jich podávali pět a nalévala se k nim sklenka sektu nebo bílého vína,“ popisuje Eva Tůmová, podle níž se poslední teplé jídlo nabízelo v pravé poledne a nebylo to nic jiného než takzvaný šoulet. „To byl Zdenčin recept, my ostatní jsme ho připravovali jen jako pomocníci. Dvě vykrmené sádelné husy se musely dva dny dopředu upéct, vykostit a rozsekat na malé kousíčky. K sádlu se pak podávaly luštěniny podle libosti a obyčejně také tři kila uvařené rýže.“

Recept na velikonoční nádivku z uzeného masa, housek, vajíček, kopřiv, vývaru a...

Jídla musel být dostatek, do Werichovy vily se totiž o svátcích sjelo i sto padesát lidí. „Když byla Fanynka, Werichova vnučka, asi desetiletá, usadila se na posledním schodu s nalinkovaným papírem na klíně,“ vzpomíná Eva Tůmová se smíchem na svou svěřenkyni. „Důležitě se přicházejících ptala: „Divadlo? Jméno?“ Až když přišel Karel Gott, řekla jen: „Vy nemusíte, vás znám.“

Počet návštěvníků si Werichova hospodyně pamatuje přesně, neboť právě pro tyto příležitosti se muselo nakoupit množství levného plátna, prostěradel a ubrusů. Rozložily se na truhly, stolky a další nábytek. Nikdo z hostů pak nesměl odejít, dokud se na plátno nepodepsal. Ve dvě hodiny se vila zavřela, ubrusy se vyklepaly do Čertovky a ještě se skvrnami od jídla a pití (kvůli autenticitě se prý plátna neprala) se na památku naskládaly do pytlů s letopočtem.

„Kdybych tenkrát věděla, že o tom budu někomu vyprávět, tak bych si všeho více všímala,“ naříká si Eva Tůmová, přestože paměť jí slouží excelentně. „Já o tom ale pětatřicet let nikomu nevyprávěla!“