Nejprve ale pro úplnost. Tafelwein je samozřejmě stolní víno, Landwein je zemské víno. Jakostní víno se značí QbA (Qualitätswein bestimmter Anbaugebiete). A pak to, co nás zajímá, údaj o QmP (Qualitatätswein mit Prädikat, tedy doslova jakostní víno s přívlastkem).
Náš kabinet je jejich Kabinett, pozdní sběr je Spätlese, výběr z hroznů je Auslese, bobulový výběr je Beerenauslese, téměř nevyslovitelné Trockenbeerenauslese je hrozinková obdoba našeho slámového vína a Eiswein je samozřejmě víno ledové.
Tohle k rybě? Nein
Také tady je třeba se stoupajícím přívlastkem pečlivě sledovat obsah alkoholu a také suchost nebo sladkost vína. Naše suché je trocken, polosuché je halbtrocken.
Takže když na etiketě najdete vedle výrobce, ročníku a vinice nápis QmP Riesling Spätlese halbtrocken, víte, co budete pít a že si tohle víno určitě neobjednáte k bílé rybě.
Bude to sice ryzlink rýnský, pozdní sběr, ale bude nejen těžší, ale zejména sladší, protože nikoli suchý. Kupodivu k německému systému etiket máme blíže než k rakouskému, přestože jsme sdíleli po staletí stejnou monarchii.
Rakousko se totiž trochu liší. Na etiketě sice také najdete nápis Kabinett, ale podle rakouského systému to není žádný přívlastek. Je to jen jakostní víno, tedy s možností mošt uměle doslazovat.
Sympaticky krátce, na rozdíl od Němců, nazvali Rakušané vína s přívlastkem prostě Prädikat. Shodně s Němci mají Spätlese, Auslese, Beerenauslese, Trockenbeerenauslese, Eiswein, ale pak mají doslova slámové víno, kterému říkají Strohwein.
Mají však i Ausbruch (sladká vína z hroznů napadených ušlechtilou plísní). Mám rád vína z Wachau, což jsou vinice podél Dunaje mezi Kremží a Melkem umístěné na jižních prosluněných svazích.
A protože si myslí, právem, že jsou něco zvláštního, tak si paralelně ke standardnímu rakouskému označování vín vytvořili ještě vlastní klasifikaci pro suchá bílá vína.
V zásadě stanovuje útlost nebo plnost vína, vzestupně je to Steinfeder (svěží a útlejší vína), Federspiel (střední plnost) a pak mohutná a plná vína označovaná Smaragd.
Ta poslední moc doporučuji zkusit, bývá to nevšední zážitek.
Francouzská vína
Tak, pojďme se pustit do toho největšího hlavolamu, a to jsou etikety francouzských vín. Připomeňme, že tu nejsou přívlastky, které by stanovovaly, kolik cukru bylo v tom roce v révě vyprodukováno (s výjimkou Alsaska, ale na to stejně Francie pohrdlivě pohlíží jako na jakési podivné, transplantované vinařské Německo).
Francii nezajímá počasí v roce, ani cukr v révě, ale zajímá ji vinice. Tam se tvoří víno.
I Francie má ale svá jednoduchá stolní vína, která značí vin de table. Pak regionální vína, značená vin de pays. O něco výš stojí vína VDQS (znamená to vin delimité de qualité supérieur), přes ten vznešený název nic moc, jsou to čekatelé na kategorii AOC, tedy appellation controlée.
Což znamená trvale kontrolovanou příslušnost a původ vína k určitému zeměpisnému okrsku, ve kterém jsou předepsány odrůdy, jejich směsky, ošetření vinic, výroba, nazrávání a také lahvování vína.
AOC může být území velké jako obří region nebo to může být jen jedna vesnice, či dokonce v Burgundsku třeba jen kousek vesnice. To se pak o vinařskou obec pere několik apelací.
Dokonce jsou tu apelace, kterou tvoří vlastně jen jedna rozkouskovaná vinice. Jistě, bude působit expertně, když k dámě při pohledu na etiketu francouzského vína ledabyle prohodíte: je to dobré víno, má to apelaci.
Riskujete ovšem, že dáma čte Dobré rady milovníka vín, a bude tudíž vědět, že o kvalitě vína samotná apelace neříká vůbec nic. Říká jen, že víno je opravdu odtamtud a dodrželo předepsané zásady výroby a zrání. Apelaci má ve Francii kdekdo.
Tajemné slovo cru
O předpokládané kvalitě vína je cru. Záměrně píši o předpokládané, protože ani to není úplnou zárukou, ale je to vodítko. Je-li na etiketě napsáno cru, znamená to, že vinice byla zařazena do výběru lepších a nejlepších.
Jenže kdo se v tom má vyznat, když v každé části Francie si ten žebříček postavili jinak. Někde je nejvyšší premier cru, jinde grand cru a jinde zas premier grand cru.
V srdci Bordeaux si karty rozdali už v roce 1855. Šedesát vinic si tu rozdělili do pěti nejvyšších cru. (Zapamatujte si jen tu nejvyšší, což je Premier Grand Cru Classeé. Je to pět jmen - Lafite, Latour, Margaux, Mouton-Rotschi ld, Haut Brion). Vlastně definitivně, od té doby to platí.
Později sice občas někdo o své cru přišel a propadl se níže, ale to už musel být hodně velký a trvalý malér s kvalitou. Opačně, že by si někdo polepšil, to se už nestalo.
Pravda, s jednou výjimkou, a tou je Mouton-Rotshild v Pauillacu. Ten byl povýšen do premier grand cru classé až v roce 1973. Mnoho se šuškalo po Francii, jak se to stalo a kolik to stálo.
Není to tak úplně nezasloužené, ale uměl bych jmenovat několik stejně vhodných, občas i vhodnějších kandidátů na povýšení. Francie je zkrátka nevyzpytatelná a stejné jsou i její etikety.
Například varuji, nepodléhejte svůdnému názvu AOC Bordeaux. Je to zpravidla to nejhorší z této oblasti. Zní báječně, ale je to střechová apelace celého Bordeaux, pod kterou se uchylují ti, kteří nemají šanci dostat konkrétní apelaci ve svém místě.
Kterákoli dílčí apelace z podoblasti v Bordeaux znamená vždy více. A nijak to nevylepší, když najdete AOC Bordeaux Superiér, protože to říká jen, že víno má vyšší alkohol, nikoli kvalitu. Vždy hledejte jen cru!
Jedinou výjimkou je vlastně Alsasko. Coby Francouzi si mezi své vinice sice cru také rozdali (mají 50 špičkových vinic, označených grand cru), ale jako Němci si navíc klidně uvádějí přívlastek.
Protože však jsou ve Francii, tak ten typicky německý přívlastek píší ve francouzštině (pozdní sběr jako vendage tardive, výběr nebo spíše náš bobulový výběr jako sélection de grains nobles).
A vlastně ještě jeden příklad, jen abych dokumentoval, jak je to ve Francii sešmodrchané. Když budete mít někdy to štěstí a dostanete do rukou láhev nad jiné vzácnou, jedno z nejvíce ceněných vín na světě, Pétrus, které je sice Bordeaux, ale je to oblast Pomerol, budete marně na etiketě hledat nějaké cru.
Prostě není, v Pomerolu se rozhodli, že žádné cru nepotřebují. Ujišťuji vás, že cena Pétruse tím nijak netrpí.
Stolní víno za všechny peníze
Ještě méně spolehlivý je italský systém etiket. Tady jen rozlište DOC a DOCG, které je vyšší "apelace". Italové jsou pyšní na svůj systém, který uznává jen původní italské odrůdy.
Ale když si koupíte kvalitní a u některých směsek, jako je Solaia, také nehorázně drahé víno od Antinoriho, s překvapením zjistíte, že ta láhev, která vám z peněženky vytáhla slušný obnos, pyšně nese nápis "vino di tavola", stolní víno.
Antinori se vysmál italskému vinařskému zákonu a začal dělat vína po francouzském způsobu, nejen z italských, ale i z francouzských odrůd a imitoval při tom Bordeaux.
Na novějších ročnících ale už najdete jiné značení, protože nakonec kvalitou svého "stolního vína" donutil Itálii ke změně. Ale nesmí tam být DOCG. Klidně to stolní víno pijte, bývá skvělé. Pokud na něj máte ve svém turistickém rozpočtu.
Tak a teď ještě pár drobností, pro blýsknutí se nejen v přítomnosti dámy, ale i milovníků vína.
Když u nás na etiketě čtete slovo barrique, případně počeštěné barik, pak se vinař pyšně chlubí, že měl dost peněz na to, aby dovezl pro kvašení nebo nazrávání vína speciální sudy z mladého aromatického dubového dřeva.
U červeného je to skoro zbytečné psát, u bílého to stejně poznáte. Je to spíše snaha zvýšit hodnotu lahve. Žádný Francouz si tohle slovo na etiketu nedá. Nemá důvod chlubit se takovou banalitou. Buď víno potřebuje mladý dubový sud, nebo ne. Důležité je výsledné víno.
V některých vinařských zemích, zejména mimo Evropu, to magické slovo "barrique" najdete proto, aby odlišilo víno, které skutečně zrálo v dubovém sudu, od vín, která sice pro nezkušený nos budou ve vůni vykazovat stejnou vanilku, kouř a dub, ale to jen proto, že vinař do sudu nebo spíše do nerezového tanku s vínem nastrouhal dubové třísky.
Pak se na etiketě v mnoha různých řečech místo barrique píše velmi neurčitě "zrálo v dotyku s dubem" (třeba v angličtině "aged in contact with oak"). V takovém případě buďte obezřetní. Ano, i takto lacině se dociluje to dnes módní aroma.
