Zkuste zábavný experiment. Ochutnejte několik různých odrůd a mějte přitom nos ucpaný kolíčkem na prádlo. Bude to velmi těžké. A pokud si ještě navíc necháte zavázat oči, budete mít občas problém bez vůně určit, zda ochutnáváte víno bílé nebo červené!
Tak to pojďme zkusit! Zavřete na chvilku oči, odpoutejte se od okolí, soustřeďte se na svůj nos a mobilizujte paměť. Pachová paměť patří k našim nejhlubším. Však to znáte, vyjdete ráno z domu, nadechnete se a napadne vás, kde už jsem tuhle vůni cítil? A z paměti se vám vynoří dávno zasutý zážitek, třeba půl století starý.
Vnoříte nos do sklenice třeba s pinotem noir neboli rulandským modrým. A pak odvážně prohlásíte, cítím tam sušený fík a také trochu višně v čokoládě. V hořké čokoládě, dodáte jako upřesnění.
A necháte pak ostatní očuchávat to víno a shledáte, jak slabší povahy náhle začnou souhlasně přikyvovat a opakovat po vás - no jistě, je tam hořká čokoláda a ty fíky také. Zkrátka, nebojte se vůni vína originálně pojmenovat.
Víno s vůní zamilované ženy
Stalo se v Paříži. S Konstancií jsme si ještě z Prahy, s velkým předstihem, zajistili rezervaci v Tour d'Argent, slavné restauraci s pěkným výhledem na Notre Dame. Dnes má dvě Michelinovy hvězdy, kdysi měla tři. Komisaři Michelinu se ale v posledních letech zhlédli v inovacích, a když si některá restaurace vytrvale a po staletí drží stále stejné menu, je to po ně známka stagnace. A odeberou hvězdu. Pro mne je to naopak známka solidnosti.
V Tour d'Argent už od 19. století báječně upravují kachny a také je průběžně při servírování číslují. Takže víte, že právě žvýkáte třeba dvoumiliontou kachnu. Objednali jsme z nápaditého menu. Já samozřejmě kachnu, Konstancie si poručila jehněčí, tedy výrazná a robustní aromatická jídla, a tak jsme volili červené víno. Vinný lístek byl nějakých deset centimetrů tlustý.
Vybral jsem červené, o němž jsem věděl, že se bude hodit. Nemohlo to být klasické bordeaux, protože by přece jen bylo na kachnu příliš těžké.
Vybral jsem burgundské, robustní víno z ChambolleMusigny, první "cru" a jedno z nejmohutnějších vín celého Burgundska (mimochodem rafinovaně obsahuje i trochu bílého). Sommeliér přijal objednávku, vzápětí ale lehce zrůžověl a zatvářil se podivně spiklenecky.
Po chvíli tu láhev přinesl, se všemi rituály správně víno odprezentoval, otevřel, nalil do karafy, ale něco bylo zvláštní.
Pokukoval při tom po ostatních číšnících, ti se pochichtávali a se zájmem sledovali náš stůl. Což, uznejte, v michelinové restauraci neočekáváte.
Nic jsem netušil, uchopil jsem sklenici, krásnou riedlovku, jemně ji roztočil, zkontroloval jiskru a barvu, vnořil nos... a strnul jsem. Nevěřícně jsem se nadechl znovu, a to už jsem bočním pohledem viděl, jak si to číšníci užívají. "Je s tím vínem něco?" ptá se Konstancie, když vidí můj výraz. "Vůbec ne, je v pořádku...," zamumlal jsem neurčitě. Beze slova jí podám sklenici. A teď zas já, spolu s číšníky vychutnávám tu situaci.
Konstancie se ze sklenice zplna nadechne a strne... také ona nevěřícně znovu, tentokrát už opatrněji, zkoumá aroma, které se krásně převaluje v riedlovce. To už ale má sommelier nezakrytě pusu od ucha k uchu.
| Tutovky |
|
Několik zaručených tutovek, pomocí |
A opatrně začala: "Víťo, víš, dali jsme si Mussigny ročník 1988... a vtom se na druhé straně ozve chechot. "No jistě a cítíte..."tamto".
To ví přece každý, že tím je to víno proslulé. Ve Francii má ta vinice dokonce ironický název Les Amoureuses, tedy "Zamilované ženy".
Víno dokonale sedlo ke kachně i k jehněčímu na tymiánu a zbývá jen prozradit - inu, jak to napsat a neurazit -, že vonělo velmi intimně femininně. Tak snad chápete?
S pojmenováním vůně toho vína však asi měl problémy i papež sommeliérů a degustátorů sám velký Robert Parker. Po návratu do hotelu jsme s Konstancií horečně listovali v jeho tlustém svazku, až jsme našli Mussigny. Cenil ho velmi vysoko, ale víte, jak se s tím choulostivým problémem vypořádal? Napsal: velmi lascivní víno.
