LN: Vzpomenete si, kdy jste se poprvé postavil ke sporáku a pokusil se uvařit své první jídlo?
Vždycky jsem chtěl vařit, už když jsem byl malý kluk. V nějakých sedmi osmi letech jsem pořád tvrdil, že jednou chci být kuchařem. Je to zajímavé, protože žádnou rodinnou kuchařskou tradici jsme neměli, táta byl taxikář a máma sekretářka. Když jsem pak v šestnácti dodělal školu, začal jsem jako učeň v restauraci Chez Bruno. Měla jednu michelinskou hvězdu a specializovala se na lanýže.
Gordon Ramsay si v květnu otevře další steakhouse v americkém Atlantic City |
Bylo to pro mne tehdy dost tvrdé, žil jsem daleko od rodiny v pokojíku pro služku, který měl deset metrů čtverečních. Hodně jsem se tehdy naučil. Především naprosté preciznosti, práci v kuchyni přeplněné lidmi i úctě k produktům. Právě tato úroveň obtížnosti mne ale fascinovala a přesvědčila o tom, že přesně takovou cestou chci jít.
LN: Jaké jsou vztahy mezi michelinskými kuchaři? Panuje mezi nimi spíše přátelství, nebo rivalita?
Všichni jsme na jedné lodi. Myslím, že přílišná rivalita neexistuje, spíše mezi námi panuje takový bratrský duch, trochu jako mezi vojáky, co čelí společnému protivenství. Pravidelně se konají různá setkání michelinských kuchařů, jedno se odehraje třeba na počátku února.
  |
LN: Kolik bych vám, jakožto kuchaři s dvěma michelinskými hvězdami, musel zaplatit, abyste si zašel na jídlo do McDonalda?
Nemusíte mi platit nic, já tam chodím dobrovolně. I když jsem dvouhvězdičkový kuchař, pořád jsem jenom člověk. Narodil jsem se v 80. letech, kdy zažíval McDonald plný rozkvět, což mě samozřejmě ovlivnilo. Nehodlám po žádném řetězci rychlého občerstvení házet kameny, občas se tam zajdu najíst.
LN: Jste typický cholerický kuchař, který v kuchyni křičí a tříská pánví?
Takové kuchaře jsem zažil jako mladý kluk, takže vím, o čem mluvíte, ale já takový nejsem. Vyžaduji hodně od sebe i ostatních, ale snažím se být spíše diplomatický a jednat s respektem k ostatním. Myslím, že to nejkvalitnější lze z lidí dostat i jinak než křikem.
