1. září 2018 6:00 Lidovky.cz > Relax > Dobrá chuť

Pavarotti ze Svatého Mořice, kouření v baru a EET po Švýcarsku

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Prkénko se studenými specialitami | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Prkénko se studenými specialitami | foto: DAGMAR HEŘTOVÁ, TASTEJOURNEY.CZ

Nejsem horlivým vyznavačem elektronické evidence tržeb. Trochu onu evidenci považuji za škodolibost na lidi, kteří mají snahu se živit sami a vůbec k tomu nepotřebují stát. Vím, občas jim něco „zapadlo“ pod pokladnu, ale nepovažuji to zase až za takovou katastrofu. Ovšem kdo je příznivcem EET, nebráním mu v jeho názoru, naopak přidám zkušenost ze Svatého Mořice.

Svatý Mořic jen pro snoby?

Část letošní dovolené jsem pojala tak trochu kočovně a projezdila kus Švýcarska a severní Itálie autem a střídala kantony, jezera a městečka. Byla to báječná dovolená plná chutí a zážitků.

Do Svatého Mořice se jezdí za lepší společností v zimě, právě tady se totiž začala začátkem 19. století psát historie zimní turistiky a stojí za tím,jak jinak, než Angličané a sázka, ale to je na delší povídání.

Lidé si ukazují značkové oblečení, nejmodernější lyžařské brýle, high-tech lyže a lyžáky, oboje stejně moc nepotřebují, ale hlavně se musíte předvést barvou a typem své VIP kreditní karty. Tím získáte větší společenské uznání, než když bravurně sjedete po černé. Čas se tady většinou tráví po barech a restauracích. Já tam zajela v létě v naivní představě, že uteču rozpálené Praze a trochu se tam ochladím. Odhad byl špatný, i Mořic byl rozpálený a v létě tak trochu kupodivu i normální, nenabubřelý. Nikdo se ničím nepředváděl.

Kouření ve Švýcarsku? Podle toho jak si to odhlasujete!

Po jedné z četných horských pěších túr jsme se vydali na lehkou večeři a lahvinku růžového vína. Zkoušeli jsme zajít to krásného hotelového baru, do doby, než jsme zjistili, že se uvnitř ve velkém kouří. Paní z baru nám později vysvětlila, že místní kanton si v referendu odhlasoval, že se v barech kouřit může a vše má v rukou majitel a jeho hosté. 

Dagmar Heřtová

Dagmar Heřtová příležitostně pobývá ve Velké Británii. Je milovnicí života, cestování, dobrého jídla a vaření. Je neustálou obdivovatelkou britské současnosti, anglického venkova, společnosti a anglické muziky. Je autorkou knihy Bylinky na mém stole. 

Dagmar Heřtová je gastronomická novinářka a foodblogerka stránek s názvem Taste Journey.cz, což volně přeloženo znamená “hledání chutí”. Píše o jídle, nových trendech a restauracích. Znovuobjevila pro Čechy kadeřávek, potočnici lékařskou ( vodní řeřichu) a rychlenou rebarboru. Miluje Yiengar jogu a běh.  

Dagmar Heřtová

A v tom skvostném hotelovém baru plném dobrého pití a pravých doutníků a nesmím zapomenout, že i skvělého barmana, by to evidentně pouze pro nekuřáky zelo prázdnotou. Zamoření jsme neriskovali a kousek od hotelu, v samotném centru, jsme čirou náhodou zastavili u baru s venkovním sezením a úzkým vchodem do interiéru bez oken a vlastně jsem ani netušila, co se dál nachází, cedule hlásaly vinný bar. Sedli jsme si venku, objednali konečně to kýžené růžové. Než dorazilo, lidé se začali stěhovat dovnitř, citelně se ochladilo a my oblečení pouze v triku a lehkých šatech se zachovali úplně stejně. Kupodivu se pro nás našla už poslední dvě volná místa, uvnitř bylo totálně plno a že ten vnitřek nebyl nikterak malý. A hlavně se právě tady nekouřilo!

Pavarotti ale asi ne Lucciano a možná ani Pavarotti

Posadili nás na úzkou galérku, kam se mi vešla sklenka s vínem, foťák a sluneční brýle. Pod námi byl stůl a aby hosty neohrožoval třeba pád lahve růžového či mé Laiky, měl pultík nízkou skleněnou ohrádku. Měla jsem pocit, že řídím letadélko, jenom knipl jaksi nikde nebyl.

Mé úvahy o letectví však přerušil Lucianno Pavarotti, milovník jídla a umění, slavný rodák z Modeny, kterému jsem za pár dnů poté vysekla poklonu přímo v jeho rodišti, kde má před divadlem svou sochu snad v životní velikosti. Ano vím, už rozdává své operní umění na druhém břehu, ale on tam opravdu stál a zpíval!

Měla jsem první sklenku vynikajícího růžového, tedy ovínění nemohlo hrát žádnou roli, a navíc na mě stejně nechápavě koukal i můj Petr. Luciano stál v zaplněném podniku, s každým se zdravil, prohodil vtípek, dámám posílal vzdušné polibky a pánům nabízel zaručeně lahev toho nejlepšího švýcarského či italského vína, které zkušeně tahal z regálů pokrývající dvě stěny baru od podlahy až po strop. No a mezitím tím vším opět zapěl nějakou slavnou italskou árii, proč ne, vždyť byl Pavarotti! I sklenky na víno nesly jeho logo a jak jsem později zjistila, pan majitel z podobnosti s Lucianem, a dokonce i díky svému trochu cvičenému hlasu, dokázal vytěžit maximum. Znal snad všechny hosty, píši snad, protože mám pocit, že nás neznal… i když kdo ví, že?

Když Pavarotti posílá vzdušné polibky

Byl duší tohoto podniku. Dával to patřičně najevo a hýbal celou atmosférou a náladou v tomto ukrytém baru.

Nechávám majitele chvilku koketovat s dámami a s pány dělat svůj business a trochu se rozhlédnu po podniku. Jak jsme již předeslala, nebyl zase až tak malý. Na jednom konci moderně vybavená kuchyňka, pár chladících pultů na sýry a salámy a jinak podél stěn regály s vínem a každý kousek obsazen stoly a židlemi. Majitel musel mít i talent v nafukování prostoru. Žasla jsem, kolik lidí se do baru vejde. Kuchyňce šéfovala postarší dáma a vařila pro hosty dva druhy italských těstovin, připravovala prkénka se sýry, špekem, klobáskami a salámy. Do misek dávala nakládané cibulky a malé okurky. To bylo ke konzumaci vše, ale dokonale to asi padlo veškerému osazenstvu, včetně nás, když se jedno takové kulaté prkýnko plné pochutin objevilo na našem leteckém pultíku jako pozornost podniku a dodnes mi je záhadou, jak se tam vešlo. Ale upozornila jsem před pár řádky, že majitel měl talent nejenom obchodní, pěvecký, ale i nafukovací.

Švýcarské speciality - přehlídka skvělých chutí

Najemno nakrájená šunka a sýry byl opravdový švýcarský poklad s italským šmrncem. Pochutnala jsem si na Gruyèru, Appenzelleru a Ementálu. Podávané misky s dippem jenom potrhovaly chuť těchto dokonalých sýrů, kterých se vyrábí ve Švýcarsku nespočet a mnoho z nich stále ručně a technologickými postupy, které psaly historii sýrů. Co do druhů sýru je na tom Švýcarsko lépe než Francie, vyrábí se jich zde více než 400 druhů. Konečně, kdo si doma občas nedopřeje obložených talíř s bramborem, saláty, uzeninami s roztaveným raclettem, či s rozkoší nenamáčí pečivo do taveného fondue.

Petr zase obdivoval monstrózní stroj na krájení šunky a vzdychal nad chutěmi, které tenké plátky uzenin nezapomenutelně zapisují do chuťových buněk. Ovšem Pavarotti pokračoval ve své krasojízdě, zapěl ještě pár árií, prodal a otevřel kvanta lahví s vínem, hosté odcházeli a přicházeli, bar byl stále plný a my se usnesli, že půjdeme na hotelový pokoj. Byl už pozdní večer a celodenní túra si vybírala svou daň únavy.

„Platit, prosím, kartou.“

Ozvalo se z našeho kokpitu.

Pavarotti připlul s úsměvem a mezi krátkou árií nám krásně sdělil:

„Moc se omlouvám, platit jedině hotově, v posledních dnech mám problém s platebními kartami. Snad se to opraví, ale platit opravdu jenom v hotovosti. Pokud nemáte franky, kousek odsud je bankomat.“

Opravdu, všichni platili hotově a po vrácení zbytku dostávali místo účtenky jenom široký úsměv majitele. Udělali jsme to stejně, nevadilo nám to. Dokonce mi to bylo příjemné… světe div se. A to jsme ve Švýcarsku, na jehož úroveň se už skoro 3O let dobýváme a dalších sto s tím ještě asi budeme koketovat, než vše vzdáme.

Nebo mají Švýcaři dohánět nás?

Závěr je, že pochutnat si lze i bez pokladní účtenky a v některých barech si díky místnímu referendu i pokouříte.

  • 0Diskuse