Tohle téma je stejně temné a nepříjemné jako předchozí. Není to jen o nadřízenosti, ale i samotném pracovním prostředí. A o tom, co jste za člověka, co ve vás je i mimo vaší zručnost a zkušenost u sporáku. A ještě o něco dál. Celé to sahá daleko za hranice gastronomie. Každá pracovní pozice se s tím setkává. Někdy může být majitel a kolikrát i opravdu je absolutní pohodář, ale když je mančaft na nic, perspektiva a progres nenastane.
Dnes je už trochu složité kázat a dělat závěry, usměrňovat a radit spolupracovníkům. Nedej bůh je napomenout, nebo po zásluze zvýšit hlas. Ve velkém procentu se vám to vrátí a otočí proti vám, samozřejmě i ve vedoucí pozici,/tam vlastně hned/ ať to už myslíte jakkoliv upřímně, přátelsky a ke prospěchu věci. Každý jsme jiný. Ale nikdo není lepší či horší. Jednotlivec přináší společnosti určitý typ osobnosti, bez kterého by byla neúplná. Nelze nikoho považovat za nepřístojného. Samozřejmě až do momentu, kdy mezi námi přichází na řadu vychcanost, závist, pomlouvání, ješitnost a ego!
PAVOL PAVLÍKMá za sebou již bohatou kulinářskou historii. Vše začalo na Slovensku. Rozhodl se být výborným kuchařem a stal se jím. Nejprve působil v jednom z nejlepších pohostinských zařízení ve Vysokých Tatrách, hotelu Hubert Vital Rezort. Poté přesídlil do Nízkých Tater. Když zdolal slovenské gastronomické nebe, nebylo kam výše postoupit, zamířil do Prahy. Nejdříve Flambeé, pak do hotelů jako Boscolo, Alchymist, Le terroir a Bistrot 104, pro který získal ocenění Bib Gourmand. Nyní působí v restauraci Benjamin, kde nastoluje nový sociální koncept stravování. |
Ale jak zaručit fungující tým? Vzájemný pocit respektu a úcty jsou nutností. Uvědomění si kdo jsem, kde jsem, co mám před sebou a co za sebou, co jsem už dokázal a kam bych chtěl ve své pracovní kariéře dokráčet a čeho dosáhnout. V neposlední řadě nastupuje pokora. Tohle vše je základem ideální kombinace fungující pracovní morálky a zdravého pracovního prostředí. V reálu to můžeme taky popsat třeba v konfrontaci s nadřízeným i tak, že máte šéfa, který se nachází v určitém vývojovém bodu své kariéry, mluví za něj radši výsledky, než on sám, něčeho dosáhl, navíc je to “člověk“ kterého zkusím následovat i já a naslouchat mu, naučím se, v budoucnu budu možná stejný nebo klidně lepší než on. Ale ukáže mi minimálně cestu. Co řekne ctím a věřím mu. Chci zažít povýšení smyslů reálně, nejen z online světa...
Realita je dost jiná. Bohužel. Opravdu. Dnes u nás ve většině týmů funguje mezi kolegy kariérismus, intriky a nepřátelství. S výjimkou jedinců a lidí, který se z týmu vyčlenili a jsou sólo. Proč? Všichni jsme přece na jedné palubě. Ke všemu dobrovolně. Nevidíme to? Nebo nechceme. Vzájemně a kolikrát s radostí a úsměvem pošpiníme toho, kdo se zrovna nenachází v naší blízkosti. Vidina bonusů a ocenění je silnější než my sami a naše důstojnost? Každý zaměstnanec by měl pochopit, že dobře placená práce je fajn, ale zdaleka to není to nejdůležitější. V práci trávíme většinu života, je trochu marnivé pořád se ohlížet, protože čekáte kudlu v zádech, podraz, pomluvu nebo zradu.
A co pak cesta a otázka prohlubování pracovních vztahů do vlastního soukromí? Je to správný směr nebo absolutní zánik všeho zdravého co v zaměstnání funguje? Otázek moc a odpovědí méně. Každý by měl ctít své soukromí. Setkávání se není na škodu, kolikrát je právě tohle lék na neduhy a momenty, které na pracovišti vznikají, ale zase všeho s rozumem. Někdy prostě potřebujete pracovně vypnout, jenom vy sám a to vám v přítomnosti spolupracovníka půjde jen těžko. Jde o tým, partu a vizi. Jednotlivci mají své tužby a koníčky. To je prostor pro život mimo práci. Nebýt kuchařem, obsluhou či pomocníkem. Sdílet společné představy o práci je fajn, ale soukromý život je od slova soukromý. Té intimity, i když absolutně trapné ve světě sdílení a postů, by tam mělo zůstat dostatek.
Další bod je třeba partnerství v pracovním týmu, které rozhodně není nejjednodušší. Existují nějaká pravidla? Je to těžké, ano, ale lidi, kteří spolu tráví pracovní i soukromý čas a život musí být nesmírně tolerantní. Ano tolerance a vytyčení vnitřních hranic je jediným klíčem ke šťastnému vztahu na všech frontách a všechno tohle musí být dáno jasně a nekompromisně dříve než spolu vkročíte na stejné pracoviště.
Emocí a vášní je na pracovišti evidentně jako máku. Nejvášnivější bývají často vůči nadřízeným, skrytě, z těch zadních řad, zpoza opony jdou ty výkřiky a konfronty vždy mnohem snáz. Je na místě zamyšlení, komu tím pomůžete, sobě?, druhému?, přemýšlejte… Bezpochyby je tady opět na místě připomenout respekt, pokoru a úctu. Bez něj to nemůže nikdy klapat. Už od narození nás provází, vůči rodičům, ve školce a škole vůči učitelům. Respekt vede k autoritě. Autorita vede k motivaci. Motivace být se sebou spokojený a být spokojený v prostředí kde žiju a pracuji. Teď a tady.
„Nejsme celek, nikdo, ani jeden z nás, jsme jenom součást. Pořádně se rozhlídněte.“
