Požadavky klientů jsou jak v poledne, tak v jedenáct večer skoro totožné. Hosté chtějí mít usměvavý, příjemný, nejlépe minimálně osmi jazyky hovořící personál, který jim splní ještě ani nevyslovené přání.
Takový klient nás posouvá samozřejmě dál, asi jako trenér, který chce na tréninku 100 % výkonu, ale v závodě pak 150 %. Již v některém z minulých komentářů jsem zmínil, že Češi jsou téměř všichni často „trenéry“ a odborníky. Jen jich je někdy během dne až příliš.
Když neberu v potaz to, že místo pozdravu často spíše zazní otázka na wifi a heslo, nabíječku na mobil, přebalovací pult či dětské židličky, tak „gastrovíkend“ začíná docela standardně. Tím se dostáváme k objednávce typu „dám si pivo“. Když těch píp máte třeba dvanáct, tak začíná boj. „Jaké pivo si dáte?“, zní následně otázka obsluhy. Odpovědí hosta bývá výčet třech nejznámějších komerčních piv, která v nabídce sofistikované pivotéky samozřejmě nemáte.
Dalším kamenem úrazu, když už jste tak špatná restaurace, že zrovna nemáte ty piva, co pijí všichni, je široký sortiment, protože to „ani není možný si zapamatovat“ a „né to ještě navíc všechno vypít“. Když jsme si tedy konečně objednali, jak jídlo, tak pivo, dojídáme a hlavně dopíjíme, nastává často tzv. syndrom skupiny. Co to vlastně je? Například na otázku obsluhy, „můžu prosím ještě někomu něco nabídnout?“ směrem k celé skupince čtyř osob odpovídá jeden z nich: „Já si dám ještě jedno malé“. V tomto okamžiku je nutné podotknout, že další tři hosté u stolu už mají skoro dopito. Proto obsluha pokračuje dál: „Máte ještě někdo nějaké přání?“...Nikdo jej v tu chvíli však nemá.
Dělení Čechů na dolňáky a horňáky? Platí to i u piva |
Kráčíte proto zpět k baru, donesete ono malé pivo a jistě každý z vás už tuší, že to, co následuje, se bude ještě minimálně dvakrát cyklicky opakovat? Když si jednou za čas ráno v restauraci pustíte krokoměr a večer se na něj podíváte, tak čísla, která vám ukazuje, vám přijdou naprosto nereálná. Za den jste přece nemohli nachodit 50 (i více) kilometrů jen po té malé hospůdce!
Co však naplat, my, co tuto krásnou práci děláme už dlouho, ji zkrátka máme rádi se vším, co k tomu patří. Naštěstí se stále najde dost a dost hostů, kteří dokáží mile poděkovat, popřát pěkný den a tím nám v sekundě ukázat, že má naše práce obrovský smysl.
Jídlo pod palbouNová rubrika serveru Lidovky.cz. O své názory, zážitky a dojmy z gastronomie se se čtenáři podělí šéf Pražského kulinářského institutu Roman Vaněk, šéfkuchař restaurace Grand Cru Jan Punčochář, nejlepší český someliér Tomáš Brůha, šéfkuchař a spolumajitel nově otevřeného komplexu restaurací Mánes, člen Pražského kulinárního institutu a ambasador značky Tork pro lepší hygienu v restauracích Jaroslav Zahálka a nově také pivní someliér Robert Demeter, který je pivním specialistou pivotéky Pípa - Beer Story. |
