Krásně zrekonstruovanou budovu z devatenáctého století v centru Brna na Šilingrově náměstí určitě nepřehlédnete, avšak chuť nebo spíše odvahu vstoupit a zjistit, neukrýváli se uvnitř (průměrné kapse dostupný) gastronomický poklad, pravděpodobně v sobě jen tak nenajdete. Alespoň já takové pocity před první návštěvou měl. Naštěstí se nabízejí hned dva způsoby, jak překonat počáteční ostych ze vstupu do aktuálně nejluxusnějšího brněnského hotelu.
Pokud stojíte o malou přednávštěvu, několikrát ročně hotel pořádá komentovanou prohlídku pokojů a dalších interiérů, doplněnou malým pohoštěním. Anebo můžete navštívit alespoň webovou prezentaci hotelu. Vedle informací o ubytovaní je tu totiž řeč také o gastronomii, takže zjistíte, co a za kolik vaří. A hlavně, kdo tu vaří. Liam Claringbold, šéfkuchař z Nového Zélandu, do Comsy doputoval přes Austrálii, jihovýchodní Asii a Velkou Británii. V Brně pak, podle vlastních slov, prezentuje "svůj osobitý náhled na moderní kuchyni a bohaté zkušenosti s příměsí středozemní kuchyně". Marketingové řeči a vyšperkované fotografie možná někomu budou stačit, lepší je ale podívat se rovnou na jídelní lístek, který o skutečném stavu věcí napoví nejvíc.
Než se ale dostanu k jídlu samému, musím zmínit zásadní vjem, který předcházel. Z estetického hlediska nemá Palazzo v Brně a širokém okolí konkurenci. Španělský designér Paco Entrena, který kromě přestavby budovy navrhoval také veškeré interiéry, zde vytvořil pomocí lustrů, zrcadel a kombinace rudé, zlaté a odstínů hnědé luxusní komorní prostředí pro zhruba 40 hostů. Restaurace má samostatný vchod z Biskupské ulice, ovšem doporučuji vstoupit hlavním hotelovým vchodem, a prohlédnout si tak i atrium.
Ochutnávka za rozumné peníze
Dva listy, které tvoří jídelní lístek, je radost číst. Kromě stručnosti, která je příslibem čerstvosti surovin a propracovanosti jednotlivých jídel, zohledňuje sezonu, sympaticky nedělí jídla nesmyslně podle druhu masa ani tu nenajdete kategorii "speciality", nebo dokonce samostatné přílohy, které jen sdělují, že je kuchaři vlastně jedno, čím si jídlo dotvoříte. Jasný důkaz, že Liam Claringbold neprošel degenerujícím procesem českého gastronomického školství. Ještě větší radost než jídelní lístek mi udělal lístek vinný, kde je snad polovina sortimentu věnována moravským vínům, navíc za ceny do 500 korun za lahev.
Komu přijde lístek příliš stručný a navíc ho zajímá především to, "jak tu vaří", může stejně jako já při první návštěvě zvolit degustační menu. Pravděpodobně výběr toho nejlepšího, co restaurace nabízí, v podobě pěti chodů a dvakrát amuse bouché (malá pozornost z kuchyně) přijde na 890 korun, což je skvělá cena. Za podobné peníze ve srovnatelném podniku běžně dostanete jeden, maximálně dva chody. Je jen škoda, že tu ke každému chodu nenabízejí i skleničku vhodného vína – leckdo by si rád připlatil. Na celý večer jsem proto vsadil na rýnský ryzlink z vinařství Sonberk za 450 korun, což je víno, které vás donutí zjistit si o něm víc. A až na webu vinařství uvidíte jejich krásný vinohrad, určitě jej přidáte mezi cíle výletu na jižní Moravu.
Víno bohužel ke stolu dorazilo až s třetím chodem, přestože aperitivy byly tou dobou už dávno dopité. K obsluze bych měl ještě výtku kvůli prezentaci jednotlivých chodů – byla neemotivní a pronášená tichým hlasem, jakoby jen pro ucho mojí přítelkyně, ke mně ale dorazily jen útržky, takže jsem se musel vždy přeptat. Naopak pochválit musím skvělou angličtinu, kterou jsem zaslechl při obsluze okolních stolů, kde pravděpodobně seděli hoteloví hosté.
Zajděte alespoň na dezert
Místní jedinečný design se projevil i během jídla, avšak několikrát forma zbytečně vítězila nad účelem. Takže jinak skvělou, hustou polévku, žampionové velouté dochucené olivovým olejem, jsme jedli naprosto nepraktickou a těžkou lžící. Následoval lehce extravagantní rybí chod: na másle pomalu dělaná parmice, parmezánové gnocchi a krevetový popcorn. Ten byl servírován na talíři, u kterého nám až obsluha musela ukázat fígl, díky němuž se na něj dal odložit příbor. Mimochodem, jídlo to bylo skvělé, jen trpělo příliš malou velikostí porce. S rybou a popcornem jsme si tedy mnoho legrace neužili. Pak ale přišel nejlepší chod, pečený holub s karamelizovanou čekankou. Bohužel jej podávali na černém, snad břidlicovém talíři, jenž při sebemenším kontaktu s kovovým příborem nepříjemně skřípal. Velká škoda, zvláště když jde o perfektně zpracované prsíčko a stehýnko z holuba, který je zde exotičtější surovinou než lecjaká mořská ryba.
Až dezert byl servírován klasicky, a tak jsme si mohli vychutnat skvěle upečený čokoládový fondant, který byl uvnitř krásně tekutý. Za dezerty ostatně vedla i naše druhá návštěva – v Brně totiž neexistuje jediná cukrárna, kterou bych si dovolil doporučit. Za jednotnou cenu 80 korun jsme ochutnali celkem čtyři dezerty, a zejména čokoládový fondant s pečeným banánem nebo lehký mučenkový cheesecake stojí za samostatnou krátkou návštěvu. 
V luxusním hotelu poněkud ukrytý Palazzo restaurant velmi příjemně překvapil. Designový interiér je jedinečný, ovšem nepraktické příbory a talíře zbytečně kazí dojem z podařeného jídla. A nechceteli příliš utrácet, zajděte aspoň na dezert.
