Poděbradská jistota? Restaurace Sotto Ponte na břehu Labe

Když jsem se letos v únoru ocitla v Poděbradech a restaurace, kterou jsem měla v plánu navštívit, byla nečekaně zavřená, vzpomněla jsem si, že mi kdosi doporučoval právě tenhle podnik pod mostem. Doporučení se týkalo čerstvé pasty, kterou si tu sami připravují. Ta mě sice nakonec příliš nenadchla, zato sezonní a denní nabídka z toho vyšla mnohem lépe. A potvrdila to i další, nedávná návštěva.

Interiér Sotto Ponte je poměrně střídmý, stylizovaný někam do italské trattorie. Jednoduchý dřevěný nábytek obklopují žluté zdi, na kterých jsou namalované jednotlivé italské regiony. Čekání na večeři si tedy můžete ukrátit třeba lokalizací ostrůvku Giglio, nechvalně proslulého lednovým ztroskotáním lodi Costa Concordia. Za hezkého počasí můžete také posedět na zahrádce na břehu Labe. 

Obsluhu jsem zastihla pokaždé jinou a úroveň měla naštěstí stoupající tendenci. Slečna, která neměla o nabídce absolutně přehled, se přiznala, že je tu pouze na záskok, o mnoho zkušenější kolegyně, která nás obsluhovala při druhé návštěvě o několik týdnů později, ale s přehledem reputaci restaurace zachránila. Prégo, máme menu italiáno!
Relativní umírněnost, která panuje ve výzdobě interiéru, se ovšem obloukem vyhnula jídelnímu lístku. Nedokážu pochopit potřebu psát nabídku v italštině, když se jedná o jazyk, který autor textu neovládá. Při obou mých návštěvách byla chyba v názvu téměř každého jídla. Proč navíc psát nabídku cizím jazykem, když ji pak stejně obsluha nedokáže vyslovit, o většině hostů nemluvě?

Na hlavní jídla je spoleh, ochutnali jsme třeba vynikající dušené telecí s liškami

Obsah menu už si tolik kritiky nezaslouží, restaurace se snaží o sezonnost a deklaruje používání čerstvých a kvalitních surovin. Určitě by neškodilo nabídku maličko seškrtat, aby se příště nestalo, že v době oběda některá jídla ze stálého lístku nejsou k mání, protože zkrátka nepřivezli suroviny. Kdyby šlo o čerstvé ryby, dokázala bych to pochopit, ale hovězí? 

Z předkrmů mě nejvíce oslovily syrové položky: tatarák z tuňáka (135 Kč) a carpaccio ze svíčkové (sushi del Chianti – 130 Kč). Tatarák byl jen velmi jemně ochucený, dominovala mu chuť ryby zakápnuté citronem a olivového oleje. Rušivě v něm působily jen příliš velké kusy cibule. Sushi del Chianti představovaly tenké plátky hovězí svíčkové doplněné o marinádu z oleje s chilli papričkou a pomerančovou kůrou. Velmi dobré jednoduché jídlo.

Vsaďte na denní nabídku

U hlavních jídel doporučuji soustředit se na sezonu. Poprvé, ještě v zimě, jsem ochutnala krůtí steak s tak akorát do křupava upravenými zelenými kapustičkami a jemnou kaštanovou omáčkou. Překvapivě šťavnaté maso k omáčce skvěle pasovalo a já měla radost z poctivého sezonního jídla, které ale nebylo zbytečně těžké. Ještě lepší bylo pomalu dušené telecí maso s lehkou omáčkou z lišek a domácím rozmarýnovým chlebem.

Zklamaná jsem byla naopak z těstovin, byť si tu některé druhy připravují sami a poctivě v lístku přiznávají, které těstoviny jsou místní čerstvé a které v sušeném stavu dovážejí z Itálie. Tagliatelle se salámem ventricina (155 Kč) byly nedovařené (al dente vážně neznamená tvrdé) a rajčatové sugo s pokrájenými kousky pikantního vepřového salámu bylo nedochucené. S ohledem na ostatní jídla, která jsme okusili, bylo tohle rozhodně podprůměrné. 

Chutnalo to přesně jako ohřátá plechovka krájených rajčat s kousky salámu a tvrdými těstovinami. U restaurace, která se zaměřuje na italskou kuchyni, chlubí se na webu jasným konceptem a důrazem na pestrou italskou regionální kuchyni, to považuji za dost zásadní selhání a těstoviny bych si tu znovu nedala. 

Naopak zas a znovu bych si vybrala z denní nabídky pomalu pečené kůzlečí maso s výraznou omáčkou z výpeku a tyrolskými knedlíky (185 Kč). Dokonale měkké šťavnaté maso mělo jen lehkou chuť koziny a spolu s kulatými knedlíky s jasnou strukturou pečiva použitého k jejich přípravě tvořilo neodolatelnou kombinaci. Těstoviny jsme nedojedli, zato o kůzlečí se strhl boj. Na stole také zůstal ne moc dobře ochucený salát s hodně vysušeným kuřetem a červenou řepou.

Panna cotta, jak má být

Trefou do černého je ale pod mostem panna cotta (65 Kč). Dokážou tu vystihnout tu správnou třaslavou konzistenci, kterou nezabíjí přílišné množství želatiny. Čistá chuť smetany, cukru a vanilky, podtržená pár kapkami karamelu a doplněná čerstvým ovocem, nic míň, nic víc. Vážně neznám moc restaurací, kde umí udělat panna cottu takhle dobře.

Kávu pochválit zrovna nemůžu, tak vám raději doporučím osvěžující nahořklý lehce alkoholický nápoj Aperol Spritz, který se z okolí Benátek rozšířil i mimo Itálii a skvěle se hodí třeba právě k posezení na zahrádce na břehu řeky. Základem je oranžový bylinný likér, který je ve stejném poměru doplněn bílým vínem a sodou.

Sotto Ponte je podnik, který neurazí a některé položky nabídky vysloveně nadchnou. V Poděbradech je to promě snadná volba, která dokáže uchránit od rozčarování při gastronomických experimentech v neprověřených restauracích.