Je to už pár měsíců, co mě oslovila první společnost s tím, že by chtěli uspořádat pro své zaměstnance vánoční večírek online. Moc jsem nerozuměl, jak to chtějí udělat, ale vymyšlené to měli opravdu skvěle a nyní už vím, že takový nápad měl kde kdo a já už mám za sebou několik desítek vaření online. Je to celkem groteskní představa, jak lidi vaří, koukají do kamery, neví, kde jim hlava stojí a nějakej chytrolín jim vykládá, že ta kaše musí být krásně hladká a oni mají před sebou lepící se kejdu, která se kaši na obrazovce nepodobá ani omylem. Celkem by mě asi bavil nějaký sestřih „best of“ z takového online vaření. Nebo by mě zajímalo, kolik lidí se na to vykašlalo a raději si objednalo pizzu v rozvozu.
Jan PunčochářJan Punčochář se vyučil se v hotelu Ambassador a hned po škole pracoval v několika vyhlášených pražských restauracích. Deset let byl šefkuchařem v restauraci Le Terroir, působil jako šéfkuchař v Grand Cru. Na jaře 2019 otevřel svou vlastní restauraci U Matěje. |
Ale ani pro mě to není jednoduché. Najednou jsem se já, kuchař, který miluje šrumec v kuchyni a hodně lidí v lokálu i na place, ocitnul sám před obrazovkou a povídal do kamery. A jak to všechno vlastně probíhá? Vlastně celkem jednoduše. Firma pro své zaměstnance přichystá večírek/ zaměstnanecký benefit/ motivační akci, při které se bude vařit online s šéfkuchařem. Já připravím recept nebo recepty a začne nakupování a balíčkování jednotlivých surovin. Do balíčku musí přijít všechny ingredience, které jsou napsané v receptu, většinou v množství pro dvě osoby a přidám i samotný recept. A balík následně putuje do domů jednotlivých zaměstnanců. Na den D přijde všem zaměstnancům/pozvaným link, kam se přihlásí. U mě doma už je nachystaný štáb a můžeme začít vařit.
Trochu se to podobá točení receptů pro různá média, jen s tím rozdílem, že tady dělám vše v reálném čase a vařím třeba s dalšími osmdesáti lidmi najednou. Například příští týden mám takový kurz pro jednu společnost pro 150 lidí!
Je moc hezké vidět ty lidi, jak jsou natěšení. Mají připravenou lahev vína, na sobě zástěru a někdy i čepici, tolik kuchtíků pohromadě člověk vidí rád. Velmi důležitou součástí je i chat, takže alespoň malá možnost interakce tu je. Lidé mi třeba napíšou ať něco zopakuji, nebo že mám zpomalit, že nestíhají nebo, že to jejich jídlo vůbec nevypadá tak, jako to mé na druhé straně kameryJ Když dovaříme, mohou se mě lidé postupně ptát i skrz vlastní kamery, což je skvělé, jelikož já konečně vidím i obličeje a slyším hlasy. Všichni si pak mají sednout k obrazovkám a společně se navečeřet. Prostě takový večírek v době covidové s dostatečným sociálním distancem.
Jitrnice bez zabijačky. Nebojte se nahradit buchtu obyčejnou houskou, radí Jan Punčochář |
Některé společnosti ale volí o trochu méně náročnou variantu online kurzu. Přijedou se štábem, natočíme recept a záznam pak putuje k zaměstnancům, kteří si mohou dle mého videoreceptu doma vařit. A já pak jen sleduji, jak mě lidé označují ve svých příspěvcích na sociálních sítích a žasnu, co jsou někteří schopni vytvořit. Některé pokrmy vypadají opravdu podařeně a jinde trochu tápu, co že to je za recept.
Musím říct, že před rokem by mě nenapadlo, kam až tohle může dojít. Asi nikdo z nás si neuměl mnoho z toho, co se nyní děje kolem nás ani představit. Pokaždé si tak trošku vyzkouším, jaké to je být v roli učitele, který se ze dne na den překlopí s offline výuky na tu online. Těžké. Jsem fakt hodně rád, že jsme národ kreativců a nevzdávačů, jelikož jen takovým přístupem se dá tato doba zvládnout. Ale už se nesmírně těším, až si zase zavařím s lidmi tváří v tvář.
