Ristorantino da Matteo: Nevydařený interiér zachránilo nejlepší houbové risotto v Praze

Vítá nás kuriózní všehochuť naškrobených ubrusů, poněkud opotřebených zdí a kapku prvoplánové propagace Itálie v podobě reklamních plakátů, na nichž dominuje denní tisk, káva, památky, Pavarotti a další italské národní klenoty. Před bar zas kdosi v jakémsi surrealistickém rozpoložení umístil tělocvičného koně, jehož by se člověk nadál spíš v nějaké alternativní kavárně. V této směsi lidovosti, nevkusu a elegance je cosi až takřka dojemného...

Ukazuje se, že v době oběda tu kromě sympatického hřmotného číšníka, který se nás ujímá s nefalšovanou radostí, nikdo není. Komunikace probíhá – celkem úspěšně – na základě italské angličtiny, horší je to s jídelníčkem, napsaným pouze italsky, a navíc ručně na kousku papíru formátu A4. Začíná nám docházet, proč jsme v restauraci samy – žádná zvýhodněná polední nabídka se tu nekoná, přičemž ceny míří strmě vzhůru. Náš chlapík nám však v luštění ochotně pomáhá, a tak se po chvíli dopracujeme i k objednávce: jako předkrm volíme burratu a tartar z mečouna.

Záhy nato dostáváme na stůl olivový olej a košíček s nakrájenou výbornou ciabattou (což ovšem není pozornost podniku, nýbrž – jak později vykáže účtenka – starožitný couvert, položka, o níž jsme doufaly, že je již dávno zapomenuta).

Všechny pokrmy jsou vkusně servírovány na velkých jednoduchých bílých talířích, prezentace je domácky tradiční.

Burrata (290,-), kterou jsme si objednaly jako první, je čerstvý pařený sýr velmi podobný mozzarelle, jen měkčí, přičemž váček z hnětené sýřeniny se plní smetanou s kousky natrhané sýrové hmoty. Ta na našem talíři má neuvěřitelně hedvábnou texturu a smetanově lahodnou chuť. Doplňuje ji pouze čtveřice tenkých plátků dobře vyzrálých rajčat, na nichž je naneseno nečekané množství výborného domácího bazalkového pesta, štědře obohaceného piniemi.

Tartar di spada (320,-), servírovaný s černou solí a dílkem citronu, obsahuje nadrobno pokrájené maso mečouna, marinované spolu s kousíčky sušených rajčat, červenou cibulí a kapary v citronové šťávě a olivovém oleji. Dochucené hrubou solí chutná výborně, tedy samozřejmě pokud jste milovníky syrových ryb.

Jako první hlavní chod jsme zvolily risotto s hřiby (340,-). Rýže byla uvařena ukázkově al dente, její textura je krémová, chuti pak dominují houby – hřiby a na povrchu nastrouhané lanýže. Shodujeme se, že je to asi to nejlepší houbové risotto, jaké jsme kdy v Praze ochutnaly.

Další chod představuje pražma pečená v papilotě (390,-), jinými slovy další trefa do černého. Její úprava proběhla zřejmě zcela jednoduše: dva menší filety ryby se pekly společně s plátky fenyklu, olivovým olejem, citronovou šťávou a vynikajícími maličkými černými olivami. Celou kreaci zdobí sekaná petrželka a dílek citronu. Jedinou výtkou budiž pár lupenů trochu dřevnatého fenyklu, které bychom osobně vyhodily. Chutě jsou zcela bazální, ovšem s kvalitními surovinami není třeba dělat žádná složitá kouzla, což je také důvodem, proč italská kuchyně slaví celosvětově takový úspěch. K chutnosti se jako další devíza přidává i snadná stravitelnost.

Ze sporé nabídky dezertů se přikláníme k tiramisu (120,-), vanilkovou a čokoládovou zmrzlinu i čokoládový fondán si totiž umíme představit, zato variacím podléhající tiramisu většinou nese osobitý punc tvůrce. To zdejší dostáváme na břidlicové tabulce v podobě jakéhosi rozmáchlého kopečku (či spíše kopce), štědře posypaného kakaem. Je božsky krémové, výrazně kávové, nepříliš sladké.

Dopíjíme víno a smrtící náprstek kávy (kterou jsme zkonzumovaly pouze jednu, leč na účtu, jak jsme posléze zjistily, se objevily dvě) a rekapitulujeme. Jídlo bylo výborné, víno rovněž, suroviny čerstvé a kvalitní, ovšem ceny jsou nastaveny opravdu vysoko (dvě skleničky vína po 0,15 litru přišly na 320 korun). Za dnešní oběd platíme 1990 korun, a to věru není málo. Navíc porce jsou dost malé, pokud si nedáte tříchodové menu, budete mít asi brzy hlad. Pro pocit dobře investovaných peněz bychom doporučily ubrat na ležérnosti při vystavování účtu, v zájmu dokonalého estetického zážitku pak osvěžit interiér včetně toalet a lépe promyslet dekoraci, takhle to celé působí trochu jako hybrid rádoby noblesního podniku a laciné pizzerie, který při nastavené cenové hladině přinejmenším překvapí.