Dnes sedmasedmdesátiletý Mimo se vyučil u proslaveného Hamdy Agiče a před 50 lety si otevřel vlastní podnik, píše sarajevský list Dnevni Avaz.
„Když jsem byl malý, nerad jsem chodil do školy. Když všichni odešli na vyučování, tak jsem se schoval, a když se kamarádi vraceli, tak jsem se mezi ně vmísil, aby nikdo nepoznal, že jsem byl za školou. Radši jsem chodil na ryby, a tak to šlo rok za rokem. Takže mi zkrátka nezbylo, než jít do učení. A otec mě zavedl k Hamdovi Agičovi,“ vzpomíná starý pekař na začátky.
Jak se připravuje bosenská káva? Jedině v džezvě |
První den byl prý tak natěšený, že nemohl dospat a před pekárnou čekal už o půlnoci, místo ve čtyři ráno, jak bylo domluveno. V učení byl Mimo nadmíru spokojený a rád na tu dobu vzpomíná, starý mistr se prý na něj rozzlobil jen jedinkrát, a to ještě omylem. „Když se pořádal trh, pekli jsme na něj pět várek chleba, a ještě k tomu 300 somunů. Jednou jsem sám, jen rukama, uhnětl 80 kilogramů těsta za dvě minuty,“ vzpomíná Terzimehić na učednická léta. Po vyučení vystřídal několik pekáren kolem Maglaje, nakonec se ale začátkem 60. let rozhodl být svým pánem a otevřel si vlastní podnik.
„Cihly, ze kterých jsem postavil svou první pec, jsem si sám vyrobil,“ říká pekař, podle kterého je jeho řemeslo náročné. Už jen kvůli tomu, aby mohli zákazníci po ránu koupit čerstvý a ještě teplý chléb, musí se pracovat prakticky celou noc. „Někdy jsem nespal dva dny v kuse. Nejdřív jsem do rána pekl chleba a somuny, a pak jsem ještě musel opravovat pec,“ říká Mimo, podle kterého se žádná ramadánská hostina neobejde bez somunu.
Somun s máslem
„Teplý somun s trochou másla je lepší než jakékoli maso,“ říká se smíchem pekař, který už je dnes na zaslouženém odpočinku. Řemeslo převzaly děti. Dnes v pekárně vládnou Mimova dcera Nerka, syn Hasan a jeho manželka Alisa. Starý pán, který pekl i za války v 90. letech a dostal za to od Maglaje ocenění, si pokračovatele pochvaluje. Pekárnu sice vybavili novou technologií a zavedli i nové výrobky, nyní ale chléb, somuny a rohlíky pečou stejně, jako to dělal desítky let Mimo, ve zděné peci vytápěné dřevem.
Poklad marocké kuchyně? Zkuste pomalu dušený jehněčí tajine |
Hasan, Alisa a jejich pomocník Ednad Ruvić denně upečou na šest stovek somunů. A i když se Alisa během ramadánu postí, nikdy si na svou práci ani horko u pece nestěžuje. „Není to těžké, zvykla jsem si, protože pracujeme rádi. Snažíme se péct kvalitní somuny, aby byly stejné jako kdysi. Všichni v Maglaji jim proto i dnes říkají Mimovy somuny,“ vypráví Terzimehičova snacha. A spolu s manželem Hasanem doufá, že firmu jednou převezmou synové.
„Věřím, že jako jsem já zdědil své řemeslo od otce, tak i moji synové budou následovat mojí cestu,“ říká Hasan Terzimehić. Dvanáctiletý Ajdin už prý dneska v pekárně často pomáhá, to o pět let mladší Hamzalija má na zapojení se do rodinného řemesla ještě pár let času.
