Potvrdilo se mi to, když jsem stála za jednou postarší paní na Manhattanu v koblihárně Dunkin’ Donuts a její proces objednání vypadal zhruba takhle: "Jednu čokoládovou koblihu a velkou vanilkovou Coolattu," říká paní a zaostří na cedulku. "Proboha, ta kobliha má 370 kalorií? Vždyť jsou to dvě sousta! A Coolatta má 860? Uvědomujete si, že za den máme sníst jen 1800 kalorií? Když si dám tyhle dvě věci, a možná jeden salát, tak už celý den nic jiného nemůžu?!" Prodavačka vysvětluje, že ona osobně si uvědomuje, že koblihy a Coolatty (něco jako zmrzlinový koktejl) jsou energeticky velkorysé, ale že nemůže za to, že všechno, co tenhle řetězec prodává, má tolik kalorií, jako kdyby se celá Amerika chystala na hladomor.
"Radši mi dejte jen kafe, s odtučněným mlékem," říká paní. Potom si to rozmyslí a řekne, že si teda vezeme tu Coolattu, když už je tady. Nakonec 2010 byl těžký rok a ona si ji zaslouží. Ale jen středně velkou. Zase tak těžký rok to nebyl.
Pocit provinilosti
Nakonec se otočí ke mně a celý svůj myšlenkový pochod mi vysvětluje. "Mám na to chuť, tak si to dám. Sice si budu každý lok připomínat, že bych místo toho mohla sníst celou večeři, ale mám na to chuť. Jo, mám na to chuť, tak si to prostě dám. I když se budu cítit celý večer provinile," říká. Když už to vypadá, že je se svými důvody dostatečně spokojená, dodá ještě: "Jsem nakonec židovka. My židé jsme pocit provinilosti v podstatě vynalezli, tak co." Předtím než odejde, mi ještě ukáže, že ani ostatní zboží na tom není lépe.
"Svatá prostoto, podívejte na tu vanilkovou buchtu, ta má 410. Už radši půjdu, protože tloustnu, jen když do té výlohy koukám," říká mi. "Aspoň že nemusím absolvovat vánoční obžerství doma." A to je nesporná výhoda judaismu.
Osamělí lidé v čínském bistru
Na druhou stranu si ale vzpomínám na svoje první "židovské Vánoce" v New Yorku a ty nebyly nutričně nijak veselé. Židé – a koneckonců většina lidí, kteří Vánoce neslaví nebo nemají s kým – je obvykle tráví v čínském rychlém občerstvení. Nevím přesně, kde tahle tradice vznikla, ale 25. prosinec je pro čínské restaurace jedním z nejrušnějších dní v roce. Lidé židovského původu tu zajídají vánoční samotu nějakou variací tradičního pokrmu složeného převážně z tuku, soli a glutamanu sodného.
Zajímavé je, že čínské bufety mít nutriční hodnoty vyvěšené nemusí. Kdybych trpěla syndromem náchylnosti ke konspiračním teoriím, podle kterých židé kontrolují celý širý svět (a takových lidí je pořád docela dost), uchýlila bych se k podezření, že za tím stojí nějaká izraelsko-čínská lobby. Každopádně jsem za to vděčná. Kdo by chtěl sedět na Vánoce v restauraci pod cedulí, která vás informuje, že si každým soustem dláždíte cestičku k cukrovce?
Když nebudete vědět, kolik kalorií má smažené kuře generála Tsaa, a to vážně vědět nechtějte, můžete se po cestě zpátky zastavit i na tu koblihu. Má sice 370 kalorií, ale co, byl to přece těžký rok.
