Dalmino! Aido! Andrea Šverčičová u dveří domku na okraji středočeské vesničky volá na své dva miláčky. Ke vchodu přicházejí svorně prasnice a fenka a jdou do svých pelíšků v předsíni. Každá tu má svoji matraci, jedna vpravo, druhá vlevo – i když občas si prý místa i vystřídají a jedna zabere pelíšek té druhé.
Paní Šverčičová je jednou ze členek Českého klubu majitelů prasátek chovaných v domácnosti, který u nás založila spolu s několika dalšími nadšenci před deseti lety Martina Katzerová. „Dnes máme tři sta šest členů, ale prasátek tři sta padesát, protože někdo jich má víc, třeba i tři nebo čtyři,“ říká předsedkyně, která tehdy klub založila proto, že chtěla sdílet zkušenosti s chovem domácího prasečího mazlíčka s ostatními zájemci. Málokdo totiž podle ní ví, do čeho jde.
S prasátkem se mazlí
Jak přišla ke svému mazlíkovi Andrea Šverčičová? Původně vystudovala zemědělskou školu, pak pracovala u policie, poté našla práci ve vepříně. Tady pracovala v porodně u malých prasátek a tyhle „chrochtálky“, jak je nazývá, si zamilovala. Do té míry, že když později vepřín skončil a prasata měla jít na jatka, zachránila svou oblíbenou prasnici Zuzinu a ustájila ji u známých na zahradě – dodnes žije u její kamarádky spolu s koněm a býkem.
