Je možné, že emoční a inteligenční škála zvířat je daleko širší, než jsme si mysleli, a zahrnuje i takové schopnosti, jako je truchlení nad smrtí druhů, ale na druhou stranu i jejich klamání za účelem vlastního prospěchu nebo třeba plánování budoucnosti? Zkrátka duševní procesy, které jsme dříve připisovali jen druhu homo sapiens? A je pravda, že všechno v přírodě (jako by člověk nebyl součástí přírody!) se děje jen za účelem přežití, nebo jsou zvířata schopna se jen tak bavit – stejně jako lidé?
V Česku stoupá obliba potkanů jako domácích mazlíčků |
Důkazy rozumného a citového chování zvířat se v poslední době internet jen hemží a knihy na toto téma se stávají bestsellery. Jedním z nich je kniha Citový život zvířat (v originále Das Seelenleben der Tiere, česky vyšlo pod názvem Citový život zvířat v nakladatelství Kazda) od Petera Wohllebena, autora neméně známé knihy Tajný život stromů, která se v Německu po mnoho týdnů držela na prvním místě v žebříčku nejprodávanějších knih podle časopisu Spiegel.
V knize vystudovaného lesníka, který se však rozešel s klasickým způsobem hospodaření a dnes se věnuje ekologickému lesnictví v oblasti Eifel v německém Porýní, defiluje celá archa Noemova chytrých a citlivých zvířat. Jsou tu jednobuněčné houby, které dokážou najít cestu ven z labyrintu, přičemž si pamatují, kde už byly. Vypočítavý kohout, který předstírá, že našel chutné červíky, aby k sobě přilákal nic netušící slepice a pak s nimi mohl obcovat. Holubi, kteří rozeznávají více než 700 různých obrazců. Altruističtí netopýři, kteří se dělí o kořist se svými druhy. Laně truchlící nad smrtí svého mláděte, od nějž nejsou schopné se odloučit.
Vůbec nejčastěji se však v knize objevuje prase domácí, tvor, jehož inteligenci a citlivost lidé podceňují snad nejčastěji. A přitom obstálo – na rozdíl třeba od většiny psů – v zrcadlovém testu, jejž vědci používají, aby prokázali, že zvíře je schopno uvědomit si samo sebe. Nejenže prase pozná, že v zrcadle je ono samo, ale například také slyší na jméno. Historka za historkou, až si člověk připadá jako v novodobé verzi Brehmovy klasiky Ze života zvířat.
„V mém chápání neexistují dva druhy smutku, bolesti či lásky... Prase cítí právě tak jako my,“ tvrdí Wohlleben ve své knize. A v e-mailu pro magazín Pátek LN svou tezi rozšiřuje i na rostlinnou říši: „Pořád ještě přírodu rozdělujeme do tříd: člověk je první třída, zvířata druhá a rostliny třetí třída. Zatímco druhé třídě jsme schopni přiznat nějaké pocity, zacházíme se třetí jako s pouhou surovinou. Například stromy mohou cítit, poznají své vlastní semenáčky, které prostřednictvím srostlých kořenů doslova kojí, mají paměť a dokonce umějí počítat.“
Co jsou tedy zvířata schopna cítit? A mají pro city vůbec potřebný neurologický aparát? Ve shodě s posledními vědeckými výzkumy Wohlleben tvrdí, že ano. Například strach. U lidí se tento pocit vytváří pravděpodobně v amygdale, malém párovém orgánu ve střední části spánkového laloku. A ačkoli třeba u ryb je centrum strachu umístěné jinde (ve velkém mozku), reagují po jeho vysazení z provozu úplně stejně: dřívějšího nebezpečí se už nebojí. Podobné pokusy se prováděly i se suchozemskými obratlovci, s jednoznačným závěrem, že mozkové struktury potřebné pro pocit strachu zdědili po svých společných předcích, kteří žili už před 400 miliony let.
A když ryby a další živočichové pociťují strach, proč by nemohli cítit i další emoce? Například lásku? Konec konců, hormon oxytocin, který je jednou z příčin vzniku mateřského citu u samic, produkují nejen savci, ale i ryby a další obratlovci. Jaký jiný důvod mohou mít čápi k tomu, aby se každoročně vraceli z jižních krajin do svého středoevropského hnízda s toutéž partnerkou? Ba dokonce, když se stalo, že se stálé partnerce čapího samce nepodařilo včas doletět do hnízda a její milý si byl nucen najít náhradu, nepřišla ani ona zkrátka: čáp založil dvě hnízda a krmil oba sety mláďat až do úplného vyčerpání.
Celoživotními vztahy jsou známí i krkavci, jimž se věrnost ve 20. století téměř stala osudnou. Dostali se do hledáčku lovců a řada z nich skončila coby trofej. Což by nebyl problém, kdyby zbylí členové párů uvažovali racionálně a začali plodit mláďata s jinými partnery. To se však nestalo – osiřelí krkavci kroužili po obloze po zbytek života sami, a tento ptačí druh v Evropě kvůli tomu málem vyhynul.
Celý text o vypočítavých kohoutech či obětavých netopýrech si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 11. srpna.
V magazínu dále najdete:
Rozhovor s herečkou Chantal Poullain o jejích začátcích v někdejším Československu, nejdůležitějších mužích jejího života i o těžké nemoci.
Plážová dovolená – kde leží počátky rekreace na mořských březích, když se po staletí lidé vody spíš báli.
