Sloupky Karla Čapka: Ještě o psech a také o kočkách

Pro zvířata

Ive psech panuje móda. Dnes už skoro neuvidíte secesní barzoje, kteří bývali snem všech bledých a zajímavých dívek; i ten málo náročný skotsky collie se už „nenosí“, italští chrti snad už nadobro vymřeli, jezevčíků neboli daklů je namále, pudla jsem neviděl, ani nepamatuju (kde je dnes jádro pudla?), špiclíků je rok od roku méně; bernardýn byl součástí vážné buržoazie v osmdesátých a devadesátých letech, měl-li Ohnetův majitel hutí nějakého psa, byl to jistě bernardýn. I foxteriérů ubývá, ač se jich před válkou vrtělo po světě ažaž; na křepeláka se pamatuju už jenom z dětství, nevím, pořídilo-li si naše muzeum včas vycpaného křepeláka. Obávám se, že už neexistují mopsové, ačkoliv jejich černá kušna je nezapomenutelná.

Zato jsou, abych tak řekl, v oběhu němečtí pinčové, airdalové, ostnosrstí jezevčíci; bonzové ochabli, ale přibývá buldogů. Avšak velká móda, to jsou dobrmani a hlavně vlčáci. Neříkám, že ti dva poslední nejsou pěkní psi; taková hlava vlčáka, to je jeden z nejlepších kousků animální krásy. Ale pro většinu lidí, kteří je chovají, jsou vlastně příliš velicí a příliš silní.

Máme německou zálibu v síle; kdybychom v kynologickém ohledu cítili slovansky, vypěstili bychom jakési pomenší a zavalité voříšky, kteří by leželi za pecí a hodně štěkali. Mám za to, že ti dobrmani a vlčáci jsou germánsky vliv a představují kult síly, okázalost a takový nějaký imperialismus. Chováte svého vlčáka v domácnosti nebo v rodinném domku, kde se může pohybovat na několika loktech dvorku; vezmete ho na pět minut na řemínku ven, aby se vyvenčil, a myslíte si, že ho máte rádi. Ale takový velký pes má tolik fyzické síly a takovou stavbu těla, že potřebuje aspoň dvě hodiny, aby se vyběhal, aby se rozehnal dlouhými skoky, aby se fyzicky vybil. Váš pes je vězeň; je to jestřáb v kleci. Vlčák se hodí pro šafáře nebo zámeckého pána; ale nehodí se do města. Dobrman se hodí pro četníka, ale ne k tomu, aby coural s chůvou po chodníku. Protože se dost nevyběhají, vybíjejí svůj temperament zuřivým štěkáním na obtíž vašich sousedů. A stávají se zlými, takže je uvazujete i doma, aby nepokousali bábu s novinami. Říkám vám, vaši krásní psi jsou chudáci.

Když už chcete mít doma psa (což vám jen chválím), vrhněte se na menší psy (rozumí se po dobrém, jako chovatelé). Máte psy pecivály, psy opravdu domácí, kterým stačí práh vašeho domu; máte stájové pinče, ostnosrsté foxteriéry a jiné ježaté střapáče; máte jezevčíky a buldočky; můžete přispět k zmrtvýchvstání pudlů, špiclíků a mopsů; můžete si vybrat. Nenapadne vás chovat si jako domácí zvíře antilopu nebo divokého osla, protože jim nemůžete dát dost pohybu; ale u psů na to nemyslíte. Rád bych vám to připomněl.

Lidové noviny, 8. ledna 1928

Kousek šovinismu

Před válkou jsme se ovšem (právem a tuze) rozhořčovali, když nějaký Vídeňák nebo oficír vynadal některému našemu krajanovi českých psů. V lepším případě dostal takový krobián po hubě; v horším případě jsme ho dali aspoň do novin. Teď se takový případ stává celkem výjimečně a patrně svým časem vymizí.

Právě proto se můžeme pozastavit nad smutným přírodním úkazem, že vlastně skoro žádný český pes neexistuje; jenže zde míníme skutečného a čtyřnohého psa. Ptal jsem se už mnoha kynologů a učenců, jak to přijde; jsou irští a skotští teriéři, angličtí boxeři a airdalové, francouzští buldočkové, italští chrti, dánské dogy, němečtí vlčáci, štálpinčové, jezevčíci a dobrmani, ruští chrti a čínští hedvábní pinčové; zkrátka každý své cti dbalý národ má svého vlastního psa, jen my Češi nemáme žádného.

Nedávno jsem viděl vzorný chov slepic; byly tam všelijaké cizí wyandotky a jiná slepičí aristokracie, černá jako uhel, bílá jako labuť, rousnatá a rozčepýřená; ale v jedné drátěné ohradě byly takové drobné a štíhlé slepičky sympatické barvy jako sláma smíšená s trusem – a to prý je zvláštní a výtečná rasa česká, která budí pozornost každého věci znalého cizince. Přiznávám se, že jsem na tyto slepičky pohlížel s jakousi národní hrdostí a povzbuzující důvěrou.

Naproti tomu slyším od nejodbornějších koňařů, že nemáme žádný čistokrevný domácí rod českého koně; huculský horský koník k nám patří, abych tak řekl, jenom státoprávně; kdežto kladrubský kůň je vlastně Jihoslovan. Pokud se týče psů, jsme opravdu odkázáni na cizí vlivy; přes tisíciletou národní tradici se nám nepoštěstilo, aby se u nás uplatnila čistá domácí rasa; prostě po téhle stránce nejsme dosud samostatní. Ale nejhorší na věci je, že – jak se zdá – bývaly u nás víceméně čisté domácí rasy, ale naší nepozorností a národním nevděkem jsme je nechali zajít. Prý jsme mívali velmi dobrý český druh loveckého psa, zvaného fousek; nevím, je-li ještě v nějaké hájovně k nalezení.

Na Slovensku býval nadmíru svérázný ovčácký pes, zvaný pes fatranský; je prý na vymření, takže zbývá stěží pět nebo šest jakžtakž čistokrevných jedinců. Ví někdo ještě o nějakých lokálních rasách nebo variacích dosti ustálených, aby při čistém chovu vytvořily typ, a přitom takového zjevu a vlastností, aby stály za propěstění? Máme státní psinec, který by byl povinen svému jménu, aby se ujal českého nebo slovenského psa domácího původu, pokud ještě není docela pozdě. Průměrně každého třetího roku se u nás rozmůže jiná psí móda: jednou je to německý dobrman, potom německý vlčák, pak zase francouzský buldog, potom nějaký skotský chlupáč – nebylo by lépe, abychom se zmohli na svého vlastního psa? Není to jistě náhoda, že Angličané, kteří dávají světu nejvíc čistokrevných psích ras, jsou národ zvláštních ctností rodových a politických; ono se říká, jaký pes, takový pán. Hledá se český pes.

Lidové noviny, 30. prosince 1928

Pes a kočka

Dával jsem na to dobrý pozor, i mohu to prohlásit s jistotou téměř autoritativní: že si pes nikdy nehraje, když je sám. Pes, je-li ponechán sám sobě, je naprosto, takříkajíc, zvířecky vážný; nemá-li na práci nic jiného, tedy nazírá, přemýšlí, spí, chytá si blechy nebo něco hryže, třeba kartáč nebo váš střevíc; ale nehraje si. Dokud je sám, nebude se honit za svým ocasem ani se prohánět v kruzích po louce, ani nosit v hubě větvičky, ani strkat čumákem kámen před sebou; na to vše potřebuje partnera, diváka, účastnou bytost, pro kterou provozuje svou frenetickou hru. Jeho hra je výbuch družné radosti; tak jako vrtí ocasem jen tehdy, když se setká s příbuznou duší, řekněme s člověkem nebo se psem, tak také se rozehraje jen tenkrát, když si někdo hraje s ním nebo se na něj aspoň dívá. Jsou citliví psi, které hra omrzí v tu chvíli, kdy si ho přestanete všímat; vypadá to, jako by jej hra těšila, jen dokud má u vás úspěch. Zkrátka pes potřebuje povzbuzujícího kontaktu s druhým, aby si hrál; to už náleží k jeho družné nátuře.

Naproti tomu kočka si také zahraje, když jí k tomu dáte podnět; ale dovede si hrát, i když je sama. Hraje si jen pro sebe, samotářsky a nesdílně; zavřete ji o samotě, a stačí jí klubko, třásně nebo bimbající se provázek, aby se oddala tiché a graciézní hře. Hraje-li si, neříká tím: Člověče, to jsem ráda, že tě tu mám. Bude si hrát u lůžka mrtvého. Bude laškovat pacinkou s cípkem jeho pokrývky. Pes by to neudělal. Kočka se baví sama pro sebe. Pes chce jaksi bavit toho druhého. Kočka se zajímá jen o sebe. Pes se domáhá toho, aby se o něho zajímal i někdo jiný. Žije cele a bujaře jen tehdy, je-li ve smečce – i dva jsou už smečka. Honí-li se za svým ocasem, dívá se po očku, co kdo tomu řekne. To by kočka neudělala; jí stačí, že se baví sama. Snad právě proto se nikdy neoddá své hře tak bezuzdně a vášnivě, až do sebezapomenutí a uřícení, jako pes. Vždycky je tak trochu nad ní; vždy vypadá, jako by se blahovolně a poněkud pohrdavě snížila k tomu, že se baví. Pes si hraje cele, kdežto kočka jen tak, jako z rozmaru.

Řekl bych to tak: kočka je z rodu ironiků, kteří se baví sami v sobě; hrají si s lidmi a věcmi, ale jen pro své interní a drobátko pohrdavé potěšení. Pes je z rodu humoristů; je dobromyslný a vulgární jako anekdotář, který by se bez publika musel ukousat nudou. Pes prostě ze samé družnosti dává k lepšímu sám sebe; je ochoten se samou horlivostí potrhat, jde-li o nějakou společnou hru.

Kočce postačí sebeprožití; pes chce mít úspěch. Kočka je subjektivista; pes žije ve světě družném, a tedy objektivním. Kočka je tajemná jako zvíře; pes je naivní a prostý jako člověk. Kočka je trochu estét. Pes je jako obyčejný člověk. Nebo jako tvořivý člověk. Je v něm něco, co se obrací k někomu druhému, ke všem druhým; nežije jen sobě. Tak jako herec by nemohl hrát jen pro zrcadlo, jako básník by nemohl skládat verše jen pro sebe, jako malíř by nemaloval obrazy jen proto, aby je postavil lícem ke zdi. Ve všem, s čím si my lidé opravdu a celou duší hrajeme, je také ten upřený pohled, domáhající se zájmu a účasti vás druhých, celé té veliké a drahé lidské smečky –

A my se můžeme potrhat samou horlivostí.