„To se mi stává celkem často. Podobné to bylo například s Martinem Myšičkou, který mě oslovil na hostování do Dejvického divadla. Viděl Spravedlnost a Trpaslíka, ale nepoznal mě, myslel si, že jde o dvě různé herečky,“ vypráví herečka s ukrajinsko-rusko-tatarskými kořeny, zatímco v kavárně ukrajuje marakujový dort a každou chvilku se mě na něco zvědavě vyptává.
Nedávno na mě vyskočil článek, že kdyby se natáčel remake Chalupářů, hlavní role by mohli hrát Miroslav Krobot a Ladislav Trojan a Fuchsovou by mohla hrát Elizaveta Maximová – protože zahraje vše a na svou životní roli teprve čeká. Bavilo by vás něco takového?
To je hezký! Ale co je vlastně životní role? Je pravda, že v posledních letech hraju celkem dost, ale věnovala jsem se teď převážně divadlu a ve filmu jsem neměla žádnou výraznou, hlavní roli. Životní role je svým způsobem děsivá věc. Daniel Radcliffe bude vždycky Harry Potter a Emma Watsonová Hermiona, přitom oba dělají skvělé projekty a politicky se angažují. Ale ať dělají, co dělají, už jim to zůstane. Aspoň ty role hráli roky, občas něco děláte celý život, například máte tklivé britpopové písničky, nemůžete prorazit na novou úroveň, a pak si jednou odpoledne střihnete sarkastickou písničku nahranou pro kamaráda – a celosvětově vás to proslaví. Život je hodně nevyzpytatelný. Ale Fuchsová by mě lákala.
 |
Aktuálně máte za sebou úplně jiný žánr. Dotočila jste rodinné drama o odsunu sudetských Němců Das Auenhaus, Dům v lukách, s česko-rakouskou režisérkou Terezou Kotyk. Jak jste se na náročné historické téma připravovala?
Jsem trochu šprt a ráda se připravuji celkem důkladně. Tereza Kotyk má české kořeny a žije v Rakousku, částečně jde o příběh inspirovaný její rodinou. Hraju Věru, Češku, která se v roce 1945 zamilovala do Němce, a nejvíc mi pomohly schůzky s režisérkou a jazykovou koučkou.
Co vy a němčina? Jste celkem jazykově vybavená, mluvíte česky, anglicky, rusky, tatarsky…
Tatarsky umím jen pár slov. Dokážu pochopit, o čem se babičky baví, ale je to jazyk podobný turečtině, takže celkem mazec. Němčinu jsem na střední škole celkem flákala, měla jsem k ní určitý odpor. Ale když jsem poprvé točila s Němci – film Je suis Karl –, došlo mi, jaký je to krásný jazyk. Do Rakouska a do Německa jezdím velmi ráda a připadám si hloupě, že si v restauraci neumím ani objednat a rychle přecházím na angličtinu. Díky Domu v lukách jsem se k němčině mohla zase vrátit.
