Pokud jste dnes odemkli svůj telefon pomocí Face ID, pustili si Spotify, jeli v autě podle navigace nebo si na Googlu vyhledali, na co půjdete večer do kina, byli jste, vědomě či nevědomě, v přímém kontaktu s umělou inteligencí. Zjednodušeně řečeno se systémy, které jsou díky velkému objemu dat schopné činit predikce či rozhodnutí. Za nás a efektivněji.
Nejen jejich fungováním, ale i jejich společenskými přesahy se zabývá Dita Malečková, podle svých slov potulná filozofka, jež ráda hledá paralely mezi neuronovými sítěmi a lidskou psychikou. „To, co dnes nazýváme umělou inteligencí, nemá schopnost racionální kontroly. Nemusíme se tedy AI nijak obávat. Člověk stále musí být v celém procesu přítomný,“ uklidňuje mě sympatická vysokoškolská pedagožka, jež má za sebou působení na Filozofické fakultě UK a dnes vyučuje na Prague City University, FAMU nebo na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.
V roce 2019 přišla společně s analytikem a odborníkem na umělou inteligenci Janem Tylem s projektem Digitálního filozofa. Z anglických textů vybraných filozofů tehdy společně se studenty složili korpusy, které sloužily jako podklady pro natrénování neuronové sítě, jež následně generovala nové filozofické texty. Na obdobném principu fungoval i jejich poslední projekt, Digitální spisovatel, který zase vyprodukoval sérii 12 povídek nejrůznějších žánrů. Sedm z nich napsali spisovatelé jako František Kotleta nebo Bianca Bellová ve spolupráci s umělou inteligencí, zbytek napsala neuronová síť se záhadným názvem GPT3 sama.
„V mém chápání byly výstupy jen svědectvím o celém tvůrčím procesu umělé inteligence. O obsah jako takový tolik nešlo. A tak to vnímám i u skutečných umělců. Nemyslím si totiž, že to hlavní, co umělec přináší, je daný obraz, knížka nebo film. Je to on sám. Díla jsou,jen’ ukazatele jeho vnitřního vývoje, který je na celé věci vlastně nejpodstatnější,“ říká Dita Malečková.
