Gabina Fárová, známá jako Gabina, fotí akty, portréty i volné kompozice nesené podmanivou imaginací. Je osobitá stejně jako její tvorba, empatická a otevřená, o své práci ale nemluví ráda. U příležitosti jejího jubilea jsme si, coby dávní přátelé, povídali o jejím dětství, rodičích – výtvarníkovi Liboru Fárovi a teoretičce fotografie Anně Fárové –, ale také o uměleckých počátcích, undergroundu, totalitě i svobodě. Její spontánní pohled na svět je výjimečný a trvalý díky rodinným genům, píli i tvůrčí intuici.
Lidovky.cz: Co se ti vybavuje z doby, kdy ses začala rozhlížet kolem sebe?
Jsem z minulého století. Na zemi byla polovina lidí než dnes. Televize nebyla samozřejmostí, byla jen pevná linka a upoutávky na filmy v kinech se malovaly ručně. Matrix komunistického zřízení měl rád pionýry, kteří stáli při oslavách u pomníků, zpívali na oslavách Kaťušu a předávali kytice politikům z řad KSČ. Když zemřel v roce 1982 Leonid Brežněv, vznikl z popudu strany nejrozsáhlejší koncept pro aranžéry, a to vystavit smuteční fotografii politika v každém výkladu. Několik jich mám v archivu.
Lidovky.cz: A jaké jsi měla dětství v centru Prahy?
Středem dění byl tátův vinohradský ateliér o rozloze 54 m², který se měnil podle potřeby na pracovnu nebo obývák. Nedaleké Riegrovy sady byly plné zeleně. V zimě se chodilo na zledovatělý kopec vedoucí od sokolovny, kde se jezdilo dolů na čemkoli, co bylo po ruce: podomácku vytvořených bobech, bruslích přišroubovaných na sedátko, anebo se klouzalo jen v botách. A taky se bruslilo na hřišti základní školy Na Smetance, kde prodávali čaj za 50 haléřů. To místo mělo kouzlo díky vzrostlým stromům, které dávaly v létě stín. Nedávno všechny porazili. Prý kvůli novému návrhu hřiště. Škoda.
