Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Rozhovory s osobnostmi

Po dětech mi začalo být jedno, jak moje tělo vypadá, říká Tereza Ramba

Můj muž mi furt říká, jak jsem nádherná a krásná. Tím mě za posledních pět let vykrmil tak, že tomu věřím. foto:  Jan Zátorský, MAFRA

Rozhovor
Vykrmená láskou, tak se prý nyní cítí Tereza Ramba, účinkující v novém snímku Betlémské světlo. Herečka a matka dvou dětí, která nosí mikinu s nápisem Láska je, o prvorepublikovém svlékání a výchově bez facek.
  12:00

Narodila se Hvězda! oznámila v lednu Tereza Ramba příchod svého druhého dítěte, dcerky Miry, které říká něžně Miřinka. Jen několik týdnů po porodu kývla známá herečka na náš rozhovor. Dorazila o půl hodiny později s mokrými vlasy a velkou omluvou. A zatímco jí maskérka kulmuje vlasy a fotograf staví scénu, Tereza kontroluje displej telefonu, jestli rodina nevolá o pomoc. Užívá si mateřství, i když z ní stříkají slzy a mléko? Proč se omlouvat miminkům? A jak se Janu Svěrákovi podařilo přemluvit ji k natočení nahých scén? Náš rozhovor vznikl ještě před ruskou invazí na Ukrajinu.

Za tu dobu, co jste matkou, jste stihla spoustu projektů: divadelní představení, pohádku i dva filmy. Nenapadlo vás někdy vzít si mateřskou dovolenou?
Teď na mateřské skutečně jsem, u Slunce (prvnímu synovi herečka říká Slunce) jsem to jaksi nestihla. Kombinace, kdy jsem několik měsíců doma a pak pár dní točím, mi vyhovuje. Vypadá to, že jsem u Slunce pořád pracovala, ale ve skutečnosti jsem měla spoustu volna. První čtyři měsíce po prvním porodu jsem měla úplné volno, pak jsem asi dvanáct dní točila pohádku O vánoční hvězdě. 

Během patnácti zkoušek jsem nazkoušela představení Meda. A tím, že Mikolášek vůbec nespal, jsem se v jeho dvacetiminutových spáncích dívala na Táňu Vilhelmovou ze záznamu, která měla roli Medy nádherně vystavěnou. Deníček moderního fotra jsem také natočila za pár dní, stihla jsem i několik Amerikánek a měla spoustu času na mazlení. Zároveň člověk nezapomene, kdo vlastně je.

Nebyla ale role slavné mecenášky umění fyzicky obtížná?
Hodně. Bála jsem se toho a to léto bylo opravdu náročné. Ale měla jsem Slunce a babičku celou dobu s sebou. Slunce objíždělo Kampu v kočárku a já jsem mezitím stepovala na jevišti. Nakojila jsem a odehrála si dvě a půl hodiny. Odpočinula jsem si u toho.

Kde berete energii připravovat se na role mezi kojením a přebalováním?
Upřímně, před dětmi jsem řešila každý detail a přípravy na film mi trvaly i dva měsíce intenzivní práce. Nechci tím znechutit své režiséry, ale dost jsem polevila. (směje se) Protože mezi přebalováním to jinak nejde. Tím, že nemáme žádné chůvy, vždy pracuji já, nebo manžel a děti si předáváme mezi dveřmi.

Babičky nefungují?
Naše babičky jsou hodně aktivní. Jedna má penzion na horách, druhá má kromě práce odrůstající puberťáky. Když točím, tak se s nimi domluvím a hlídají na dvě stě procent, ale že bychom šli s Matyášem do kina nebo bych si v klidu umyla hlavu, to vůbec. Takže jsem na náš rozhovor dorazila s mokrou hlavou a s půlhodinovým zpožděním, což je strašné – omlouvám se –, ale jsem ráda, že jsem vůbec tady!

Chystáte se na nějakou další roli?
Něco se chystá. Ale zatím se poprvé v životě raduji z úplného volna, jestli se tomu tak se dvěma krakenama dá říkat! Během prvního těhotenství jsem dost pracovala. Točila jsem na Moravě Bobule až do devátého měsíce. Podruhé už jsem si dala volno. Dokonce jsem měla v plánu napsat knížku, ale na všechno jsem se vyžvejkla. První tři roky života dítěte jsou moc důležité. Jak říká maminka mého Matyáše: Užívej si i ty noční pláče i to, že vůbec nespíš. A něco na tom je. Mikolášek byl náročné miminko, ale tak rychle to uběhlo, že nelituju ani minuty. Pořád jsem ho měla na sobě, protože jsem mu nedokázala jinak pomoct. A to je myslím klíč k rodičovství. Dát dětem náš čas. Mateřskou si neskutečně užívám.

Tereza Ramba (32)

Populární herečka se narodila jako Tereza Voříšková v Praze. Studovala hereckou konzervatoř, kterou nedokončila. V roce 2006 debutovala v komedii Rafťáci. Do její filmografie patří snímky Bobule, Po strništi bos nebo Deníček moderního fotra. Od roku 2018 hraje po boku Elišky Křenkové v divadelním dramatu Amerikánka. Před třemi lety byla oceněna Českým lvem za hlavní roli ve filmu Vlastníci. Nedávno do kin vstoupil film Jana a Zdeňka Svěrákových Betlémské světlo, v němž ztvárnila roli lékárnice Venduly. Se svým mužem, akrobatem Matyášem Rambou, založila značku oblečení, které je známé vyšitými hesly Láska je nebo Dneska už je to jedno. Před dvěma lety vydala svou úspěšnou literární prvotinu, cestopis DobroDruhům.

To zní pěkně. Ale jak si mateřství užít i ve vypjatých chvílích?
Taky ze mě někdy stříkají slzy, ale zároveň někde hluboko vím, že je to strašně vzácný čas. Že pokaždé, když tohle zažijeme, nás to sblíží. Třeba včera jsme zrovna měli takovou noc. Doteď z ní mám tik v oku. Zná to asi každá maminka: přijeli jsme z hor, doma neskutečný bordel, nenavařeno, starší dítě má hlad, mladší chce kojit, muž odjel do práce, obě děti přetažené, nemohla jsem je vůbec uspat. Na ruce jsem houpala miminko, pohádkou uspávala toho staršího, který je zvyklý usínat v náručí. Prostě takový ten večer, kdy jsem je tam chtěla oba zamknout, odejít do hlubokého lesa a nevrátit se tři dny. I takové stavy mám. Ale i tyhle chvíle si musí člověk užívat, protože ony za chvíli nebudou. A taky že jo. V jednu ráno se konečně rozhostil klid. Oddechování. Za nic bych to nevyměnila.

Ztratíte někdy prachobyčejně nervy?
To ne. Já jsem jako matka spíš zmatkářská. Nemám režim. Moje dítě chodí spát jeden den v šest a druhý den o půlnoci – podle toho, jak odpoledne spí. Když mi usne ve čtyři a spí do sedmi, nemám to srdce ho budit. Zato mám obrovský dar trpělivosti. Moje hranice jsou opravdu hodně široké. Ale mám je!

Co to znamená?
Že odpověď na všechny problémy je respekt a láska. Spousta tolerance a mazlení od rodiče k dítěti. Zároveň nesmí být člověk měkkej. Dítě musí cítit, že hranice máte a dokážete si je pevně udržet. Každý rodič je ale má úplně jinde –⁠a to je v pořádku. Děti ty hranice zkoušejí a myslím, že jsou rády, když je má rodič jasně vymezené. Líp se jim pak ve všem orientují. Takže rozhodně nezastávám takzvanou co-chcárnu. Co-chcárna jen do určité míry.

Rezonuje ve vás debata o fyzických trestech a výroky ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky o výchovných fackách?
Napadá mě, že to už snad není v dnešní době možné. Dítě můžete rozmazlit, když ho budete uplácet sladkým nebo dárkama, ale objetím, výchovou bez bití a facek, nemůžete nikdy nikoho rozmazlit. Láska totiž vede jen k další lásce. Nebo společný spánek! Všichni se diví, že pořád všichni spíme v jedné posteli. Já už si to jinak neumím představit. Vůbec nevím, proč bych to neměla dělat. Až bude chtít jít do pokojíčku, půjde. S fyzickými tresty absolutně nesouhlasím a myslím, že by se na děti nemělo ani řvát.

Jak velkou máte postel?
Velkou. Ale Hvězdička nezabere moc prostoru, ta mi spí v podpaží.

Byla jste sama kontaktně vychovávaná? Nebo jak se také říká, vychovávaná s respektem?
Naše máma s tátou nás vychovávali v době, kdy se témata jako rodičovství s respektem nebo kontaktní rodičovství vůbec neřešila. Takže jsme měli takovou přirozenou kontaktní výchovu. Byli jsme pořád venku, mám na dětství nádherné vzpomínky.

Tereza Ramba

Vám se nestane, že byste byla na děti nepříjemná?
Občas, ale většinou je to kvůli mně, ne kvůli dítěti. Já pospíchám, já mám někde být, já nestíhám dítě obléknout, a tak jsem naštvaná, protože si na sebe nechce vzít mikinu. Ale kdybych na něj měla čas, zorganizovala to jinak, bylo by to snazší. Když jsem vyklidněná a mám spoustu času, všechno jde mnohem líp. Ano, taky to může být tím, že mám zlaté děti. Strašně mě to všechno baví. Hrát si, výlety do lesa. Myslím, že jsem se v mateřství docela našla – a mají to tak všechny ženy v naší rodině.

Dopouštíte se ve výchově chyb?
Určitě, stejně jako mí rodiče dělali chyby. Ale také v jejich výchově byla spousta lásky a respektu. S mámou to tak máme doteď. Umí se mi omluvit, přitom je to moje máma, autorita. Takže chyby se stoprocentně dějí i v mojí výchově, ale zároveň se dětem umím omluvit, i když jim je rok a půl nebo jsou miminka. Zároveň se snažím, a to je teď můj největší úkol, hlídat si hranice. Nedovolit věci, které mi jsou nepříjemné.

Cítíte někdy v mateřství zklamání?
Často. Mám na sebe velké nároky. Chtěla bych mít vypráno, navaříno, mít obě děti v cajku, a ještě se jim věnovat dvacet čtyři hodin denně. A ono to všechno na sto procent nejde. To je téma, které cítím, že mám teď komunikovat, poslat k ostatním maminkám. Podpořit je, protože sama potřebuji podpořit. Nepochybovat o sobě a vyprdnout se na banality. Život běží fakt strašně rychle. Nemám čas být na sebe naštvaná, protože jsem neuvařila. A myslím, že to tak má hodně maminek. Chtějí toho po sobě moc.

Proč máte Instagram?
Dlouho jsem ho neměla, až jsem si říkala, že jsem zbytečně zaseklá. Nejdříve jsem ho vedla na osobní bázi, teď už to začal být i pracovní nástroj. Velmi pomáhá filmům, které točím, divadlu, Amerikánce, našemu obchůdku Láska je. Dokonce jsem na něm začala dělat i rozumné spolupráce, i když v minimální míře. My herci jsme zvláštní. Jsme napůl asociálové a napůl strašní extroverti. Chceme se předvádět –⁠a zároveň chceme mít totální soukromí. Dříve jsme měli přístup k fanouškům jen jeden – přes média. A ty si informace upravují, jak chtějí. Teď mám silnější kanál než většina časopisů – a to je skvělé. Lidi mě tak na Instagramu mohou vidět takovou, jaká jsem.

Matka dvou dětí?
To je další důvod, proč Instagram mám. V hesle Láska je je zabalené taky sebevědomí žen. Ženy o mně mívají zkreslené představy. Že mám všechno super a furt jsem upravená. Ale když mě tu dnes dvě hodiny malujete a češete, je lehké vypadat jako herečka. Ale kdyby mě viděly dnes ráno v šest, kdy brečím, stříká ze mě mlíko a děti řvou... Tohle je potřeba ukazovat! Tady jsem sice hezká, usměju se do foťáku, ale doma mám normální život. Jako každá máma zažívám někdy peklo, ale jsem obalená láskou. A to je důležité poselství. S láskou je prostě život nádhernej.

Nerozčiluje vás, jak dokážou být uživatelé sociálních sítí krutí?
Mě se to nedotýká, jsem na to od médií zvyklá. Mám dvě děti, je mi přes třicet a nehroutím se z toho, že někdo cizí má na něco jiný názor než já.

Nedávno měl premiéru snímek Jana a Zdeňka Svěrákových, Betlémské světlo. Jaká je lékárnice Vendula, kterou v něm hrajete?
Je to taková mrška. On totiž Jan Svěrák rád dává hercům protiúkoly. Ozval se mi, když jsem byla se Sluncem na Kanárech. Plánovala jsem vůbec nepracovat a on mi napsal, že má roli, kterou bych nádherně zahrála, ale že je ve scénáři pořád nahatá. Byl přesvědčený, že to nevezmu, protože se od Rafťáků, které mi všichni neustále hází na hlavu, nesvlékám. Zeptala jsem se Jana, jestli je pro něj důležitější spirit nebo prsa. On na to, že někdy oboje.

Jak se mu podařilo vás k hanbaté roli přesvědčit?
Během těhotenství a mateřství jsem ke svému tělu získala úplně jiný vztah. Začalo mi být trochu jedno, jak vypadá. Naopak jsem si řekla: Kdy jindy, když ne teď? Takže mi Honza poslal scénář –⁠a ten byl nádherný! A to svlékání v něm bylo naprosto opodstatněné, strašně roztomilé, takový prvorepublikový sen. Je to hodně vtipné, taková zdeňkovina, svěrákovsky poetický humor. Samozřejmě jsem hned Honzovi volala, ať okamžitě stopne castingy, že do toho jdu a že mu děkuju, že si to vybral právě mezi dětmi, když jsem byla celý život ve formě.

Nestyděla jste se svléknout se po porodu před kamerami?
Můj parťák Vojta Kotek mě moc nepotěšil, protože hned na začátku natáčení měl poznámku o tom, že se to teda všechno nějak změnilo (v minulosti tvořili pár), čímž mě neskutečně naštval. (směje se) Ale naopak! Můj muž mi furt říká, jak jsem nádherná a krásná. Tím mě za posledních pět let vykrmil tak, že tomu věřím. Jsem vykrmená láskou! Ale samozřejmě, že se to všechno změnilo, prsa i břicho. To jsou přece ty děti! Miluju za to svoje tělo! Byla jsem připravená na úplnou nahotu, ale nakonec je to velmi cudné a něžné. Ve skvělém filmu to dává smysl. Jsem na to dost pyšná. Je to krásná památka.

Premiéru měl v únoru i Film naživo: Amerikánka, což je záznam legendárního představení Viktora Tauše. Jaké to bylo, vidět ji na plátně?
Pro mě byla premiéra hlavně velké mejdlo, protože jsem byla po osmi týdnech poprvé venku. Amerikánku už jsem na plátně viděla, pustil mi ji režisér Viktor Tauš, jen bez té úžasné hudby, která ji hodně posílila. Pro mě je to strašně silné, daleko za hranicí divadla, filmu i umění. Je to taková konstelace. Když jsem ji viděla nádherně sestříhanou od Aloise Fišárka, úplně mě mrazilo, protože to už vůbec není herectví. Amerikánka totiž umí odvádět ze mě, z diváků i ze štábu špatné, temné věci a dodává naději. Když herectví používáte správným způsobem, tak si na jevišti leccos odžijete. Co nepotřebujete, dáte pryč a zase načerpáte to, co potřebujete. To se mnou Amerikánka rozhodně umí. A navíc v ní vidím svého tátu.

Jak to?
Myslím, že si za něj některé věci odžívám. Amerikánka je odvážná, a i přes to, co prožívá, si pořád drží nadhled a humor, pořád má naději, věří. Dříve mě herectví hrozně rozhazovalo, byla jsem zmatená, kdo vlastně jsem. Ale pak jsem podstoupila psychosomatickou terapii u pana doktora Pavla Čecha, zavedla si své rituály a naučila se vytvořit si takový odtok, kdy mě hraní naopak posiluje. Už si do sebe nenechám dát nic, co nepotřebuju. Myslím, že ve všech rodinách a ve všech životech jsou věci, které jsou temné a potřebují vyčistit, ale málokdo má tu možnost stoupnout si na jeviště a nechat to tam.

Hlavní hrdinka příběhu prochází dětským domovem i pasťákem. Je bitá, týraná. Její osud často vhání slzy do očí. Kde berete sílu hrát ji znova a znova?
Příběh Emy Černé dává strašnou naději. I přes to všechno, co se jí děje, je prostě furt bourák. A já takový bourák nejsem. Moje děti mají jeden den 37,8 – a já jsem úplně hysterická, volám doktorce a okamžitě je chci vézt na krevní testy. V takových chvílích mám pocit, že skončil svět, protože budeme zase nemocní. Ale Amerikánce se dějí tak strašné věci, a přesto je pořád pevná a furt stojí. A to já potřebuji. To je to, co mě učí.

Režisér Viktor Tauš už natáčí Amerikánku jako hraný film, kde ji hraje vaše kolegyně Pavla Beretová. Chtěla byste si Emu Černou zahrát ve filmu?
Chtěla, ale ne teď. Divadelní Amerikánka už je se mnou srostlá. Odehrála bych vám ji klidně tady v šatně. Bylo by mi dokonce jedno, kdybychom si s Eliškou své party vyměnily. Film je ale specifický. Potřebuje strašně moc opravdového soustředění. A Pavla je teď ta správná osoba.

Vidět všechny útrapy Amerikánky ve filmu bude tedy síla...
Viktorovi se musí podařit dát na plátno naději a humor. To je strašně důležité. Když se mu to podaří, bude to pecka, protože Amerikánka je velmi silný příběh. I v divadle bylo strašně těžké humor a nadhled najít. Protrpěli jsme si to všichni –⁠já, Eliška Křenková, autor hudby Petr Ostrouchov, Viktor Tauš i scenárista David Jařab. Bylo to těžké a myslím si, že nám to s Eliškou dlouho nešlo. Asi půl roku nám trvalo, než jsme ten nadhled našli. U filmu to budou muset najít hned. A pokud jej nenajdou, je to ztracené, protože smutný příběh se nedá vyprávět bez naděje.

Tereza Ramba

Nosila by Ema Černá vaši mikinu s nápisem Láska je?
Já myslím, že rozhodně. Ema Černá je ta, která by si to mohla nechat vytetovat. Určitě by měla mikinu Láska je a pak taky triko Pochcávám se schválně (replika z divadelního představení).

Na focení jste si přinesla nové teplákovky z obchodu, který provozujete se svým manželem Matyášem Rambou. Co je to za kolekci?
Tentokrát jsme si řekli, že připravíme něco, co teď nosíme pořád. A já se přiznám, že ve skříni mám dvoje kalhoty. Tyhle (světlé džíny s vysokým pasem a ohrnutými nohavicemi) mi přivezl manžel z Francie ušité podle střihu ze třicátých let. Zapnula jsem je až dneska ráno, dva měsíce po porodu, takže mám radost, ale nedýchám. A pak mám v šatníku ještě jedny tepláky. Manžel mi říkal, že si na focení do časopisu musím vzít ještě něco jiného, ale do těch džínů, co jsem si vzala jako náhradní, se nevejdu. Takže jsme si pro radost udělali tyhle teplákovky. Mám je na sobě úplně poprvé a miluju je! Máme je v takovéhle vězeňsky oranžové, černé a bílé. Ale bílá je v mateřství samozřejmě utopie.

Váš cestopis DobroDruhům vyšel před dvěma lety. Chystáte další knihu?
Chystala jsem, ale před porodem jsem ji bohužel nedopsala. Je sice pravda, že druhé dítě je takové, že by se dopsání mohlo podařit, ale zatím kdykoli děti spí – a nechci naštvat žádnou maminku, ale ony mi spí i souběžně –, vždycky spím s nimi. Měla bych sice psát, ale já se nedokážu soustředit na žádnou práci. Dokonce ani manželovi moc nepomáhám s naším obchůdkem. Co nejdéle bych si chtěla nechat čistou hlavu.

O čem kniha bude?
Mám rozepsaný román, který se jmenuje uKrajina a je o volyňských Češích. Je o mojí babičce a mám ji rozepsanou už asi čtyři roky. Je to dost smutné a nemůžu to psát od doby, co jsem poprvé otěhotněla. Pak mám rozpracovaný filmový scénář Kořeny, který dlužím své kamarádce a filmové producentce Míše Flenerové. Je o takové bábě, která sedí nad velkou rodinou, a všech hezkých i smutných věcech, které se v rodině dějí. Abych se naučila psát a tyhle dvě velké věci – román a scénář – dokončila, napsala jsem si DobroDruhům. Teď pokračuji v učení se, takže píšu o vnitřním cestování mateřstvím, ženstvím, partnerstvím. Jsou to taková krátká zamyšlení a chtěla bych je dopsat co nejdřív. Ale spíš se budu raději věnovat dětem.