Významný entomolog neboli hmyzoznalec profesor Jan Žďárek dostal letos za svoji knihu Ohroženi hmyzem? / Neobvyklá setkání po 80 letech cenu Magnesia Litera v oboru naučné literatury.
Ta publikace je dvaapůlkilové veledílo. Do tramvaje nebo do postele si ji sice nevezmete, budete se jí prokousávat možná dva měsíce, jako já, ale odměnou vám budou ohromující informace o našich šestinohých spoluobyvatelích. Občas jde o poznatky, které byly ještě před časem „za horizontem představivosti badatelů“, jak píše autor, jehož neskrývanou snahou je rehabilitace špatné hmyzí pověsti.
A možná se vám stane to, co mně: budete mít najednou pocit, že vlastně žijete na neznámé planetě, osídlené tvory, jejichž schopnosti jsou z kategorie sci-fi. S více než polovinou těchto našich spoluobyvatel jsme se navíc ještě ani nestačili seznámit. Pravděpodobně je vyhubíme dřív, než to stihneme.
Podle odhadu na slovo vzatých expertů na každého člověka připadá přibližně milion mravenců.
Víte, co mě zarazilo? Když popisujete, jak v rámci vědeckého výzkumu ustřihnete broučkovi tykadélko nebo můře hlavu. Nikdy vás nenapadlo, že je to bolí?
Mohu vás ujistit, že žádný hmyz neví, co je bolest – nemá totiž nociceptory, čili smyslové receptory zprostředkující vnímání bolesti, protože je nepotřebuje. Neznamená to ovšem, že by se v normálním životě v přírodě hmyz nesetkával se zraněním. U loupeživých mravenců se to stává docela často. Němečtí badatelé dokonce pozorovali, jak po lovecké výpravě na termity „sanitární služba“ jednoho druhu afrických mravenců přenáší poraněného spolubojovníka zpět do hnízda k ošetření a rekonvalescenci. Nedělá to ovšem z nějakých ušlechtilých důvodů, ale jednoduše proto, že z toho má kolonie prospěch. Zotavení bojovníci zůstanou platnými členy společnosti a účastní se dalších válečných výprav.
