Pondělí 28. listopadu 2022, svátek má René
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Magazín

Kde se vyučit hodinářem? Střední škola v Jihlavě nabízí i dálkový kurz, čeká se na něj i tři roky

Hodinařina je kombinací precizní ruční práce a technického myšlení. Začíná se tu s budíky a kuchyňskými hodinkami. v posledním ročníku se studenti dostanou i k náramkovým hodinkám s nejrůznějšími komplikacemi. foto: Tereza Valnerová

Doporučujeme
Mechanické hodinky zažívají po celém světě renesanci. Sběratelé i zákazníci na ně musejí mnohdy čekat. Se zájmem o hodinářství souvisí samozřejmě poptávka i po servisu a zručných hodinářích. V Česku a na Slovensku je jen jediné místo, kde se můžete vyučit hodinářem: Jihlava. Pojďte se s námi podívat do místní střední školy, odkud pocházejí ti nejlepší opraváři hodin v tuzemsku.
  5:00

Je chladné říjnové ráno a před branami Střední školy průmyslové, technické a automobilní v Jihlavě se shromažďují studenti. Výhradně chlapci. Jsou zdvořilí, nahlas mě už zdálky zdraví.

Dívají se na mě ale trochu s nedůvěrou a vyměňují si mezi sebou významné pohledy. Jakmile vejdu dovnitř, projdu kolem dílen automechaniků a autolakýrníků a svoje kroky směřuji k hlavní budově školy, kde se nacházejí i učebny. „Kolik tu máte slečen?“ ptám se zástupce ředitele školy Vladimíra Panáčka, který je zároveň garantem pracoviště zabezpečující obor, kvůli němuž jsem přijela. Odpovídá přesně. Je jich tu třináct na zhruba 450 žáků.

Ti se tu mohou vyučit v oborech, jako je automechanik, autolakýrník, autotronik či karosář. Na této pobočce jihlavské střední školy je ale ještě jedno řemeslo, které působí tak trochu jako zjevení. Je jím tříletý učňovský obor jemný mechanik-hodinář, jediný svého druhu u nás. A také na Slovensku.

Poměr slečen a chlapců, kteří se pro tento učební směr rozhodli, je podle Vladimíra Panáčka trochu milosrdnější. V ročníku denního studia, kam ročně škola přijímá dvanáct žáků a žákyň, bývá studentek ženského pohlaví relativně dost. „V kontextu celé školy to jsou naše květinky, kluci si je hýčkají,“ směje se zástupce ředitele ve své kanceláři. Vzápětí mi přináší talíř vrchovatě naložený domácí bábovkou a hrnek až po okraj naplněný černou kávou.

Exkluzivní obor

Pravděpodobně se mě tak snaží připravit na pohodovou náladu, která panuje i dvě patra pod námi, v dílnách oboru jemný mechanik-hodinář. Tam totiž podle jeho slov – ale i dle mé pozdější zkušenosti – panuje příjemná, až rodinná atmosféra.

„Je pravda, že hodináři za mnou příliš s dotazy nechodí. Většinou si všechno vyřeší sami v rámci své komunity s paní mistrovou Hanou Peřinovou a jejím kolegou, panem učitelem Jaromírem Ondráčkem,“ vysvětluje mi Vladimír Panáček poté, co z jeho kanceláře, odkud má výhled na celý školní objekt, odejde student, jenž přišel vyzvídat, zda by se nedala urychlit jedna studijní záležitost. Nedala. „Hodináři jsou, a teď musím zaklepat na dřevo, jinak mi zítra zapálí dílnu, na rozdíl od jiných, trochu divočejších oborů, zcela bezproblémoví,“ míní.

Každý mladý hodinář tu má své místo. Škola navíc nedávno rekonstruovala výukové místnosti pro studenty hodinařiny, a zajistila tak tomuto oboru odpovídající technické zázemí.

Celkem jich tu na střední škole najdeme kolem třiceti. Velkou část místní hodinářské komunity ale tvoří ještě dálkoví studenti, kteří odbornou část studia absolvují během víkendů a výcvikových týdnů o letních prázdninách. Na roční program zájemci mnohdy čekají tři a více let. Absolvent si může odnést buď certifikát o rekvalifikaci, nebo i výuční list.

„Studují tu lékaři i právníci,“ říká mi Vladimír Panáček. Za Hanou Peřinovou a Jaromírem Ondráčkem, mistry oboru, dojíždějí nadšenci do hodinek ze všech koutů České republiky, ale i Slovenska. O dálkovou formu učňovského oboru je v posledních několika letech obrovský zájem. Přihlašují se do něj nejen sběratelé hodinek, ale i lidé, kteří chtějí hodinky poznat víc. Takových možností totiž v Evropě není příliš. Zejména pokud má člověk studentská léta už za sebou.

Další střední školy pro denní studium najdeme například v německém Glashütte, kde výuka hodinářství funguje od roku 1878, nebo Rakousku ve městě Karlstein an der Thaya. A samozřejmě ve Švýcarsku. Své programy nabízejí i velké hodinářské značky, ale dostat se do nich není pro zájemce z Česka jednoduché.

Například německá značka A. Lange & Söhne sídlící právě v Glashütte přijímá do svého tři roky trvajícího učňovského programu, z nějž pak rekrutuje zaměstnance, jen studenty se znalostí německého jazyka na úrovni rodilého mluvčího, jak mi přiblížil tiskový mluvčí značky Robert Pohl. „Máme samozřejmě i zaměstnance z Česka, ale nikdo z nich není přímo hodinář,“ uvedl pro Esprit LN.

Vyučit se řemeslu lze od roku 2015 i u švýcarské značky Patek Philippe. Ta zase nabízí programy nejen v Ženevě, ale také v New Yorku nebo Šanghaji. Důvod je jednoduchý: od 70. let, kdy trh zaplavily quartzové hodinky, většina tamních škol zanikla. Dnes, kdy je zájem o mechanické hodinky na vzestupu i mezi mladší generací, nemá tato luxusní značka, a nejen ona, dostatek kvalifikovaných sil. „Mechanické hodinky zažívají renesanci. U nás v Jihlavě tu je docela hlad po jejich opravách. Lidé je nevnímají jen jako funkční nástroje, ale hlavně jako módní doplněk,“ myslí si Vladimír Panáček. Učňové zdejšího oboru mají možnost zakázkové opravy trénovat už při studiu. Stačí sem hodiny či hodinky potřebující servis dovézt.

Kvůli nedostatku hodinářů je po jihlavských absolventech velká sháňka. Důležitost oboru si ostatně uvědomují i tuzemští prodejci těch nejluxusnějších světových značek – například Carollinum podnikatelky Tamary Kotvalové dává jihlavskému oboru ročně 50 tisíc korun na vybavení a pomůcky. Podporu škole poskytuje i hodinářství a klenotnictví Dušák. „Je to pro ně v podstatě jediná cesta, jak získat kvalifikované řemeslníky,“ dodává zástupce ředitele Vladimír Panáček.

Od nástěnných k náramkovým

Jihlavský obor má dlouhou historii. Od 50. let minulého století sídlil v nedaleké Polné, kde se vyučil například herec a hodinář Jiří Krytinář, ale hlavně většina mistrů oboru minulých dekád. V 90. letech se obor přesunul pod Střední školu obchodu a služeb, kde však nepanovaly ideální podmínky. „Situace tehdy a teď se nedá srovnávat,“ říká mi později sympatická, ale na první pohled přísná paní mistrová Hana Peřinová, jíž nikdo neřekne jinak než Hanička. Pochvaluje si změnu z roku 2016, kdy obor jemný mechanik-hodinář připadl právě pod Střední školu průmyslovou, technickou a automobilní. Ta ho v posledních šesti letech i díky přístavbě moderních učebních prostor úspěšně křísí.

Nové učebny a vyhovující zázemí pro mladé hodináře ale není to jediné, co drží tento máločetný obor nad vodou. Jsou to i osobnosti, které působily už na pracovišti v Polné a které zde v Jihlavě zajišťují kontinuitu oboru.

Hodinařina je kombinací precizní ruční práce a technického myšlení. Začíná se tu s budíky a kuchyňskými hodinkami. v posledním ročníku se studenti dostanou i k náramkovým hodinkám s nejrůznějšími komplikacemi.

„Hodinářem se nestanete ze dne na den. A učitelem hodinařiny už vůbec ne,“ vysvětluje Vladimír Panáček, a nenápadně tak připomíná jméno paní mistrové a jejího kolegy. Ona má na starosti praktickou výuku, Jaromír Ondráček, její pedagogický partner, tvůrce několika učebnic pro hodináře (jediných v Česku) a majitel vydavatelství Dobrý čas, zase tu teoretickou. Když jsem nahlédla do jihlavské střední školy já, paní mistrová zrovna vedla hodinu pro druhý a třetí ročník. „Tak tohle jsou ty naše slavné dílny, jen pojďte dál,“ vítala mě tato rázná žena a její třída, zabraná do výměny setrvační hřídele na mechanických hodinkách, mě sborově pozdravila.

Po úvodních zdvořilostech se ale žáci hned vrhli zpátky do práce. Každý seděl za svým hodinářským stolem, speciálně vyvýšeným, aby ho při titěrné práci nebolela záda, a soustředěně se věnoval úkolu. Ten den se učební náplň skládala z několika pečlivě rozfázovaných kroků: třetí ročník měl za úkol výrobu tvarovaného skla, dále soustružení natahovací hřídele a její výměnu. „Podívejte se, s jak malými součástkami tady pracujeme,“ ukazuje mi Hana Peřinová několikamilimetrový výrobek jednoho ze svých svěřenců. „A to je ještě docela velká součástka,“ směje se s tím, že na ty nejmenší potřebují studenti speciální hodinářské lupy.

Hodináři musejí vládnout zručností a trpělivostí. Zároveň, jak se dozvím při obhlídce probíhajících praxí, by studenti tohoto oboru měli umět pracovat v časových limitech. I hodináři mají totiž jen omezené množství času.

„Hodnotíme tady nejen provedení, ale i rychlost. Když někdo pracuje pomalu, nemám problém nad ním stát a popohánět ho. Všechno musí být více než perfektní,“ říká s vážnou tváří Hana Peřinová a doprovází mě ke stolům do vedlejší místnosti, která je stejně jako ta předchozí obsypaná několika desítkami nástěnných hodin.

Tady pracuje druhý ročník, který procvičuje opravy bicích hodin. Systém je tu nastavený jasně: studenti postupují od velkých hodin k menším a komplikovanějším. První půlrok studia si tu vyrábějí náčiní a různé pomůcky, pak přejdou k opravám kuchyňských hodin, budíků, minutek, následují bicí hodiny, dále jsou na řadě kapesní hodinky a náramkové hodinky. V posledním, třetím ročníku v jihlavské střední škole pracují s mechanickými hodinkami opatřenými komplikací – ať už jde o chronograf, zobrazení data či mechanismus automatického nátahu.

„Tak tady máme Ivánka,“ ukazuje mi paní mistrová práci jednoho ze studentů, „Ivánek dává dohromady soukolí německých bicích hodin Weimar. Protože si tam naťukával pastorek s podávacími palci a bouchnul do toho moc, dokonce dvakrát, tak si tam zničil axiální vůli. Teď to celé musí rozebírat a dělat znovu,“ říká s mírně káravým tónem Hana Peřinová a zároveň žákovi vysvětluje, jak postupovat dál. Student, kterého jsme tím vyrušili od práce, zvedne oči a šibalsky prohlásí: „No, pokud bych měl být upřímný, tak radiální vůli jsem si tím zničil taky.“

Postupujeme o pár stolů plných miniaturních hodinových součástek dál. „Tohle je zase náš vedoucí skupiny, Matyáš, ten už má úkol hotový, tak demontuje další bicí hodiny,“ říká mi paní mistrová. „Nezapomeň si označit pérovníky,“ prohlásí směrem ke studentovi, který tento týden každé ráno coby vedoucí skupiny podává za celý ročník hlášení. „Dále bude kontrolovat čepy, vůle, házivost, a až pak bude moct jednotlivé díly čistit,“ dodává Hana Peřinová s pohledem na technickou místnost, kde žáci leští pouzdra hodinek a náramky, čistí jednotlivé hodinové součástky v ultrazvukových pračkách nebo soustruží větší díly do nástěnných hodin či budíků.

Velké příběhy

Ať už se ve výuce studenti věnují malým náramkovým hodinkám, nebo kukačkám – náhradní díly včetně ručiček, ciferníků či lunet jsou roztříděné v průhledných šuplících v učebně –, jedno je práci společné: vzpomínaná zručnost. „Jak to jednotlivým studentům půjde, po těch letech praxe poznám docela dobře,“ říká Hana Peřinová. Jde to prý odhadnout podle toho, jak student uchopuje nástroje. „Když k tomu vyloženě není, ať už technicky, nebo hlavou, nemám problém říct rodičům, aby pro své dítě zvážili jiný obor,“ říká upřímně. Naopak nejlepší studenti jsou ti, kteří navazují například na rodinnou tradici, a mají tak k hodinkám vztah.

„Hodinařinu nemůžete dělat, když ji nemilujete. My tady s paní mistrovou hodinkami žijeme,“ vysvětluje mi později pedagog Jaromír Ondráček u svého hodinářského stolu v kabinetu. Nepřehání. Na vedlejší desce má počítač, na němž mu jako spořič obrazovky skáče logo švýcarské hodinářské značky Patek Philippe, za oknem zase parkuje jeho auto s nepřehlédnutelnou poznávací značkou „Dobrý čas“.

Každý mladý hodinář tu má své místo. Škola navíc nedávno rekonstruovala výukové místnosti pro studenty hodinařiny, a zajistila tak tomuto oboru odpovídající technické zázemí.

„Patek Philippe je nedostižný sen. Když jsem jejich hodinky viděl na poslední výstavě, díval jsem se na ně až nábožně. Jsou to nádherné kousky,“ líčí Jaromír Ondráček. Paní mistrová má v kabinetě pro změnu ručně vyráběné hodiny od svých dálkových studentů. Indexy tvoří dvanáct portrétních fotek absolventů. „Souhlasím. Nadchnout někoho z bodu nula je opravdu těžké,“ přidává se Vladimír Panáček k názoru, že vztah k hodinkám je pro studium zcela zásadní.

Vášeň určitě nechybí studentům dálkového oboru. Na něj se podle slov zástupce ředitele většinou hlásí ti, kteří mají k hodinkám blízko. Jako například Kateřina Daňková, marketingová ředitelka společnosti Carollinum. Dálkové studium absolvovala v akademickém roce 2013/2014 a ze znalostí, které tu načerpala, těží v práci dodnes. „Dělala jsem tehdy šéfredaktorku lifestylového časopisu Luxury Guide, většina inzerentů byly hodinářské firmy, tak jsem se o tom chtěla dozvědět víc. Štvalo mě, že jsem nerozuměla tiskovým zprávám ani v češtině, ani v angličtině,“ řekla mi ke své motivaci do školy nastoupit. Na dálkové studium se dostala i díky náhodě – jeden její známý, který se do programu zapsal, nemohl do kurzu ze zdravotních důvodů nastoupit, a tak jí uvolnil místo.

Kromě zábavných historek, jako když jí spadla na nohu ostrá pinzeta nebo když při praxi létaly mezi dálkovými studenty hnací pružinky, vzpomíná zejména na skvělou atmosféru. „Dalo mi to nejen nový pohled na hodinařinu, ale také přátelství na celý život,“ říká. Kateřina Daňková při studiu potkala i svého nynějšího partnera, s nímž má šestiletou dceru. „Myslím si, že pro lidi, kteří se v segmentu hodinek pohybují, je tento obor must-go,“ dodává na závěr.

Další velký příběh mi pak odvyprávěl hodinář Faruk Mahrezi, který jihlavský kurz absolvoval v roce 2016. I pro něj mělo studium osudový nádech. Zanechal kvůli němu práci v České televizi a rozhodl se svému koníčku, k němuž se dostal díky tatínkovi-sběrateli, věnovat naplno. „Manželka se kvůli tomu se mnou asi dva měsíce nebavila. Měli jsme na cestě druhé dítě a museli jsme žít z úspor,“ říká mi dnes hodinář se smíchem. Jihlavu si ale prosadil a během studia potkal svého současného podnikatelského partnera Zdeňka Rotta, s nímž vede vyhlášené pražské Hodinářství Vyšehrad.

„Se Zdeňkem jsme seděli vedle sebe. Jednou se nám ani jednomu nepodařilo v Jihlavě najít ubytování, manželka nám tak rezervovala dvoulůžák. Přátelství bylo na světě,“ líčí hodinář Faruk Mahrezi.

K hodinářství, které vzniklo už v roce 1938, se dostali při hledání povinné praxe. Tu totiž musejí studenti dálkového studia absolvovat, pokud chtějí odejít s výučním listem. Její předepsaná délka je 1400 hodin. „Nikdo nás nikde nechtěl přijmout. Kolega, který na tom byl stejně jako my, nám jednou jen tak mimochodem řekl o paní z vyšehradského hodinářství, která se zrovna chystala podnik prodat,“ vzpomíná. Hned se tam proto s kolegou z jihlavské školy vydali, domluvili si s paní majitelkou praxi a pak ji vystřídali.
První hodinky, které Faruk Mahrezi opravil, byly primky.

„Počkejte, raději to ověřím,“ říká a dívá se pro jistotu do knihy, kam zapisuje všechny opravy. „Ano, je to tak, kolegova první zakázka byly starožitné půlové hodiny, moje byly primky, celková oprava,“ doplňuje. Na závěr ale dodává, že bez předchozích znalostí a cvičení nad rámec hodin v Jihlavě by dnešní praxi pravděpodobně vést nemohl. „Měl jsem výhodu, že jsem vlastnil většinu potřebného nářadí, doma jsem si udělal malou dílnu a mohl jsem trénovat. Musíte se v tom prostě nějaký čas hrabat,“ myslí si.

Špička v odvětví

Úspěšní nejsou ale jen absolventi dálkového studia. Jedním z nejúspěšnějších studentů denního programu jihlavské střední školy je šéf vyhlášeného servisu v Carollinu Jan Kováčik. „Dostal se k tomu náhodou. Nechtěl jít na vojnu, tak šel k nám, aby se tomu vyhnul. A podívejte se na něj dneska: servisuje rolexky,“ směje se jeho pedagog Jaromír Ondráček.

Hana Peřinová

Úspěšné studenty také oba dva pedagogové připomínají v kontextu jihlavského hodinářství Onyx Rudolfa Kalivody, které vlastní licence na opravy luxusních značek, jako je Omega, Rado, Tissot nebo Certina. „Můj ročník byl silný, tři nebo čtyři lidi se tomu dnes věnují na plný úvazek,“ říká mi zaměstnanec Onyxu a absolvent denního studia Vojtěch Kuriak Výška, který obor studoval v letech 2013 až 2016. Naráží tak na fakt, že ne všichni absolventi pracují jako hodináři. „Musíte se celý život vzdělávat, to není pro každého,“ myslí si Hana Peřinová.

„Hodinařina není jednoduchá, přijít na to, proč něco nefunguje, je těžké,“ doplňuje Jaromír Ondráček. „Ano, je pravda, že oboru se pak věnuje jen pár lidí z ročníku, ale i za to bychom měli být rádi. Jinak by obor úplně zanikl, což by byla obrovská škoda,“ přidává se zástupce ředitele Vladimír Panáček.

Když se se svými průvodci po světě kroků, hřídelí, pouzder, sklíček a strojků loučím, dostane se mi nadmíru pevných stisků ruky. „Je to něco, co je společného všem hodinářům?“ ptám se opatrně a rozhýbávám ochromené zápěstí. „I když se to nezdá, občas to chce v hodinařině hodně síly,“ loučí se se mnou Jaromír Ondráček. „No nevím, já si myslím, že spíš než o sílu jde o upřímnost,“ uzavírá paní mistrová Hana Peřinová.

Vyhrajte roztomilou kočičku Žofku z kolekce My Fuzzy Friends od Bambule
Vyhrajte roztomilou kočičku Žofku z kolekce My Fuzzy Friends od Bambule

Roztomilé plyšové zvířátko My Fuzzy Friends Ospalá kočička Žofka čeká, kdo ji v soutěži vyhraje a vezme domů. Co pro to musíte udělat? Stačí se jen...

Mohlo by vás zajímat