Hodný táta pustí krtečka. Jak odolat nátlaku dítěte?

Jak může být dvouleté dítě tak neuvěřitelně mazané a vychytralé, říkám si. Jenom to dokazuje teorii mojí paní na hlídání, která tvrdí, že děti jsou "vyčůrané" už od nejmenších miminek a snaží se s námi manipulovat. A moc dobře vědí, co na nás zabírá. Vždycky jsem se s ní o tom hádala a tvrdila jsem, že je cynik… Vůbec jsem měla o svém chlapečkovi naivní představy. Například jsem si taky myslela, že Kryštůfek přece nikdy nebude dělat na veřejnosti takové scény, jako některé jiné dvouleté děti. A nikdy nebude brát dětem hračky se slovy "moje!" jako chlapec mé kamarádky. Samozřejmě obojí přišlo velmi brzy. "Moje" je Kryštůfkovo nejoblíbenější slovo a pár scén na veřejnosti, kdy jsem čelila odsuzujícím pohledům okolí, už jsme taky prožili. Co dělat, aby mi nepřerostl přes hlavu?

Snažím se ho vychovávat a troufám si říct, že se mi daří být důsledná. Když mu něco zakážu, už mu to nedám (chce to opravdu pevné nervy). Nechci, aby si myslel, že si řevem dosáhne svého. To je zatím jediné výchovné pravidlo, které na něj aplikuju a o kterém jsem stoprocentně přesvědčená, že je správné. Kryštof už ví, že se mnou nelze smlouvat. Zkouší to samozřejmě i na jiné členy rodiny a taky mě už umí vydírat. Nedávno si ode mě třeba vydyndal zmrzlinu, kterou jsem mu nechtěla koupit kvůli vosám. "Zmrzlinu koupíme", žadonil. "Nekoupíme," odvětila jsem. "Babička koupila zmrzlinu," zakňoural a podíval se na mě tím nejsladším pohledem. A měl ji…

Zatím to jsou takové roztomilé problémy. Jde o zmrzliny, o hračky na písku a o krtky … Ale jak dál? Čím je starší, tím víc vidím, že je třeba dávat mu mantinely. Například ho učit, aby se uměl o věci dělit, aby nebil děti na pískovišti, aby si uklízel hračky... Do budoucna ho taky chci směřovat tak, aby si uvědomil, že ženy a matky nejsou uklízečky a služky - tak jak hodně českých maminek vede své chlapečky a my je pak dědíme s těmito návyky v podobě přátel a později manželů. Zároveň ale chci, aby z něj vyrostla zdravě sebevědomá osobnost, která se nebude bát vyjádřit svůj názor a svěřit se rodičům. Nechci mu snižovat sebevědomí, ale taky nechci, aby si myslel, že je mistr světa a vše mu projde.

Je to věda. A protože základy každé osobnosti se formují už v raném věku, přemýšlím nad tím už teď. Jak ho správně vést a jak najít tu hranici? Žádné knihy o výchově nečtu, uvědomila jsem si už mnohokrát, že ho musíme vychovávat podle své vlastní přirozenosti a ne se do něčeho nutit. A taky vím, že ať se snažíme jakkoliv, vždycky uděláme nějakou chybu. A předáme našim dětem něco, co nám později třeba vyčtou. Například rodiče mé kamarádky na ni byli od mala přísní a musela být hned po škole doma. Teď je viní z toho, že ji usurpovali. Jiné kamarádce jsme zase záviděli volnou východu. Ta teď ale vyčítá rodičům, že se o ní nezajímali. Nikdy asi nevíme, jak se na dětech proviníme. Kdoví, třeba si Kryštof zapamatuje, že "ošklivá máma nekoupila zmrzlinu a vypínala Krtečka"….