Pražský hotel Don Giovanni. Klavírista svým hraním zpříjemňuje hostům posezení. Ty pak ale u dopolední kávy rozptýlí ještě něco. Dva muži s malým klukem, kteří nejdříve rozehrají na velkém šachovém plátně ve foyer partii a pak pózují fotografovi, který si je staví tu ke stěně, tu k pozlacenému sloupu.
Některým návštěvníkům to nedá, vše si natáčejí, postarší zahraniční host se přijde zeptat: „Za co máte ty medaile?“ – „To je zlato z letošního hokejového mistrovství světa. A já tu mám bronzy z dřívějších let,“ odpovídá nejstarší z trojlístku, bývalý hokejový obránce Leo Gudas. „Moc gratuluji,“ podává cizinec ruku nejdříve jemu a poté i synovi, Radku Gudasovi, kolem kterého pobíhá šestiletý synek Kvído.
Když po hodině a půl odcházíme, osmělí se s žádostí o společnou fotku další z návštěvnic a Radko Gudas samozřejmě souhlasí. Vlídnost a skromné vystupování u tohoto obávaného „pořízka“ může překvapit. Během vyprávění o šampionátu, oslavách a životě v zámoří vůbec nepůsobí jako „mistr světa“, jak jej v nadsázce v posledních dnech popichují jeho kamarádi.
Lidovky.cz: Jaký byl první týden mistrovských oslav?
Radko: Mnohem těžší než předešlý měsíc, kdy jsme absolvovali přípravu a pak šampionát. To k tomu patří, opadl stres a přišlo uvolnění. Oslavy jely od neděle v podstatě doteď (rozhovor vznikal v pondělí 3. června – pozn. aut.). Užívali jsme si to intenzivně, na klucích bylo vidět, že je to baví, mistrovství se vyhrává jednou za život. Navíc doma, v Praze!
Lidovky.cz: Kdo odpadl jako první?
