O jeho dílo je mezi sběrateli enormní zájem. Možná proto, že odkazuje k něčemu tak blízkému a osobnímu, jako jsou zážitky z dětství. Výtvarník Jakub Janovský ale diváky nevrací do radostných vzpomínek v jásavých barvách, jeho prázdná dětská hřiště, opuštěné interiéry bez lidí nebo umakartová zátiší s televizí a pokojovou rostlinou vzbuzují spíš tíseň. Jsou to ozvěny vzpomínek z časů normalizace, ale taky dávných traumat a strachů, které rezonují v každém z nás. Na právě probíhající výstavě Betonová zahrada v Alšově Jihočeské galerii v Hluboké se nyní představuje nejen jako malíř, ale poprvé také jako sochař.
Když jsem si prohlížela vaše malby opuštěných interiérů, dětí s plynovými maskami nebo s kočárky a atomovým hřibem, nešlo nemyslet na Ukrajinu. Vnímáte ten obsahový posun pod vlivem aktuálního dění?
Tohle je až děsivé. Když jsme teď s kurátorem Petrem Vaňousem instalovali výstavu na Hluboké, díval jsem se na své obrazy a sochy a říkal si, jestli je vhodné je v tuhle chvíli vůbec vystavovat. Všechno dostávalo až nepříjemně aktuální kontext… Letos mám mít výstavu v Tokiu, ale za současných okolností se mi do toho moc nechtělo, tak jsem japonské galeristce napsal, zda bychom to mohli posunout na příští rok. Ona mi k tomu řekla naopak něco v tom smyslu, že se skrze mé práce japonští diváci víc vcítí do momentální středoevropské situace.
