Dohromady je jim sto padesát let, za dva měsíce oslaví zlatou svatbu a dosud prožili 57 let napínavého profesního života. Mají tři dcery, devět vnoučat, jedno pravnouče a spoustu práce. Jan Kačer a Nina Divíšková.
Lidovky.cz: Jaká byla vaše svatba?
Nina: Brali jsme se 3. 3. 1962 v Hradci u Opavy, odskočili jsme si z Ostravy mezi dvěma divadelními zkouškami. Pamatuju si, že jsem měla zelinkavý šaty a bílý kabát, za svědka mi šla moje teta a Honzovi náš velký kamarád, scénograf Otakar Schindler. Čekali jsme Simonku.
Jan: Bral jsem to tehdy dost nonkonformně, neměl jsem prstýnky ani kytku. Nakonec jsem někde splašil bílý šeřík. Ale protože byla venku hrozná zima, hned zhnědl.
Lidovky.cz: A jak bude letos vypadat váš Štědrý den?
Nina: Máme radost, že se u nás skoro každý rok najde pod stromečkem „živý Ježíšek“ – i letos máme novou vnučku, Majdalénku, tříměsíční. Čtyřiadvacátého prosince jsme všichni tady u nás, 25. většinou jdeme k jedné z dcer, ke Klárce, bydlí blízko. Míváme přesný zasedací pořádek – s dcerami, zeti a dětmi je nás osmnáct.
Zemřel herec a režisér Jan Kačer, legenda nové vlny i Činoherního klubu |
Lidovky.cz: Kdy jste se vy dva poprvé viděli?
Jan: V prvním ročníku na DAMU. Nina mluvila brněnským hlasitým altem, vysoká, štíhlá, s antickým profilem. Přišla tehdy do třídy o tři týdny později, takže si jí každý všiml.
Nina: Teď řeknu já, jak to opravdu bylo. „Ahoj, já jsem Nina Divíšková,“ představovala jsem se spolužákům. A odpovědi: „Já jsem Jan Tříska, já Libuška Švormová…“ A tak dále. V rohu tam seděl někdo v brýlích, kreslil si. Řekla jsem: „Ahoj, já jsem Nina Divíšková z Brna.“ On se ani neotočil, přidala jsem tedy na hlase. Ani se nepodíval. Zeptala jsem se: „Co to kreslíš?“ On: „Dveře.“ A nic. Říkala jsem si, že s tímhle nafoukaným blbcem už v životě nepromluvím. A takhle to dopadlo.
Lidovky.cz: Kdy jste spolu začali chodit?
Nina: My jsme chodili hlavně po divadlech, Honza mě vždycky doprovázel domů. Většinou mu ujela tramvaj, tak šel pěšky. Pak si vzpomněl, že mi chtěl ještě něco říct, a zase se vrátil. Občas šel takhle i třikrát za noc. Tím pádem nebyl nikdy na prvních hodinách, ty prospal.
Lidovky.cz: Tušili jste, že to bude vztah na celý život?
Nina: Já jsem vztah na celý život znala z domova. Můj táta byl úžasný, mámu by neopustil nikdy. I kvůli němu jsem si nechala svoje dívčí jméno.
Jan: Byli jsme taková, řekl bych, nestandardní dvojice. Představoval jsem si, že člověk má mít jeden velký vztah na celý život. Byla v tom samozřejmě spousta romantiky a z literatury jsem věděl, že všechno, co za něco stojí, má být jedinečné. Táta umřel, když mi byly dva roky, maminka mu zůstala celý život věrná; nikdy mě nenapadlo, že by tomu mohlo být jinak.
Lidovky.cz: Jak proběhlo seznámení s rodiči?
Jan: Na první setkání s Nininým otcem si dobře pamatuju. Z pokoje se vyřítil vysoký člověk, šíleně se chechtal, kouřil cigáro a zeptal se: „Od který ty jsi?“ A já: „Od Niny.“ – „A dali ti něco k jídlu? Musíš jít do kuchyně a tam zbaštit, co najdeš.“ A zas zmizel v kouři. Měl autoškolu a naučil celé Brno řídit. Divíšek, veselý, renesanční chlap. Nina to možná neví, ale v té hřmotnosti jsme si trochu podobní.
Nina Divíšková a Jan Kačer
|
Nina: Honza dodnes říká: „Na tvého tátu já nemám.“
Lidovky.cz: Byl Jan Kačer už na škole idol ženských srdcí?
Jan: V žádném případě nebyl moc zajímavý – a to říkám beze srandy. Byl jsem nesmělý venkovský kluk, nic na mně nebylo, snad s výjimkou intelektu.
Nina: Honza byl chytrý, i v našem vztahu. Pomalu a trpělivě si mě obmotával. Nespěchal, byl obětavý. A když mě prvně vzal za ruku, bylo to něco naprosto mimořádného.
Jan: Někdy jsem Ninu svou blbostí ohrožoval, chtěl jsem všem na škole dokázat, že je vynikající herečka, že to jen v časech Anny proletářky není vidět na první pohled, a občas jsem se přecenil a vzal si na režii moc velké sousto. Objektivně vzato si ale myslím, že DAMU byla pro nás oba dobrá. Učila nás paní profesorka Vlasta Fabianová, držela na nás, i když nás buzerovala. Často mi říkala, že mám radši hrát – a na režii se dát, až budu starej a blbej.
Nina: Honza nebyl můj ideál. Měla jsem takovou platonickou známost v Brně, byl to veterinář a veslař, opálený blonďák…
Lidovky.cz: Vy jste věděl, že musíte soupeřit s veslařem?
Jan: Copak veslař, ale motal se okolo ještě jeden kluk z Brna, pořád jí zpíval árii krále Filipa: „Což neřekl ti hlas můj tisíckrát, že mám tě rád, že mám tě tolik rád…?“ Něčím podobným jsem tenkrát zhrdal.
Lidovky.cz: Byli jste si navzájem prvními partnery?
Nina: Teda jestli myslíte sex, tak to jo. Všechno předtím byla platonika. Což je taky krásný.
Jan: Myslím, že jsem se choval jako trouba, Niny jsem se hrozně bál a vážil si jí. Byl jsem jednoduše pitomec a myslím, že jsem nám mohl připravit lepší začátek společného života.
Lidovky.cz: Třeba když jste jako mladí divadelníci odešli do Ostravy?
Jan: Přesně tak. Bydleli i žili jsme neustále v provizoriu, na nějaké velké vrkání nebyl čas. A to mi pak právě bylo líto. Dostali jsme po čase první byt v Ostravě-Porubě, ale bylo tu lítání ze zkoušky na zkoušku, rychle něco zhltnout.
Začínali jsme v Divadle Petra Bezruče, které bylo v krizi. Proto jsme tam šli, soubor třinácti lidí, nikdo nás neprověřoval, na koho jsem prstem ukázal, toho vzali. Byla to krása, ale taky šílená starost, šílená zodpovědnost.
Ostrava byla proti Praze opravdu drsné město. Ne že by ženička čekala doma, uvařila polívčičku a pak jsme se drželi za ruce. Večer se hrálo, v noci kabaret… Možná proto nám to tak dlouho vydrželo.
Lidovky.cz: V té době už jste začal filmovat?
Jan: Ano, v roce 1961, brali jsme se o rok později, ale předtím jsme žili na divoko, studentsky. Začal jsem z Ostravy jezdit na filmování do Prahy a první snímek, Smrt si říká Engelchen režisérů Kadára a Klose, měl rovných 135 filmovacích dnů, to už dnes ani není pravda. Každý den tam, každou noc zpátky…
Špatně se to povídá, protože se na to dnes každý díváme jinak. Nina měla pocit, že jí nepomáhám a opouštím ji, já byl naopak hrdý, že uživím rodinu.
Lidovky.cz: To už jste měli víc dětí?
Jan: Ano, dvě. Moje maminka, jinak strašně moudrá žena, se bála, že Nina je moc aristokratická, že mi nedá děti, že mi nenavaří. Všichni si to mysleli, i spolužáci z DAMU.
Srandovní je, že holky z našeho ročníku potomky nemají, jen jedna má jedno – a my s Ninou máme tři. Ovšem podotýkám, že to měla Nina od začátku těžký. Rok po sobě dvě holky a já musel na vojnu – hrůza.
V Ostravě jsem zanechal grupu herců, které jsem vyhecoval, aby šli na Moravu za mnou, v podnájmu ženu a dvě mimina, která jsem vídal jednou týdně. Z toho jsem málem zcepeněl.
Nina: Nejstarší Simona byla těžce nemocná, celé noci jsem nespala, nikdo nevěděl, co jí přesně je. Až ve Vítkovicích pan primář řekl, že to je Hertrova choroba, což znamená, že musí jíst potraviny bez lepku.
Nesměla vůbec pečivo, jen banány a rýži. Banány běžně nebyly, tak je nosil každý, kdo je sehnal… Klára se narodila o rok a tři týdny později, Simonka bojovala o život, v roce byla lehká jako pírko, úplný kostliveček.
Lidovky.cz: Byla jste naštvaná?
Nina: Naštvaná jsem nebyla vůbec, ale absolutně vyčerpaná. Vážila jsem čtyřicet kilo i s klíči v kapse a do toho dvacet čtyři představení měsíčně, na která jsem nosila děti do zákulisí v tašce. Naštěstí tam byli báječní kolegové, kteří mi je pohlídali.
Ostrava byla vynikající herecká škola; ostravští přátelé zůstali přáteli dodneška. Díky téhle zkušenosti jsme se pak dostali do Prahy – začali tam totiž jezdit kritici a v časopise Divadlo upozorňovat, že se „u Bezručů“ něco děje.
Seděly jí bizarní figury a uměla se shodit. Nina Divíšková se nebála říct svůj názor |
Lidovky.cz: Tehdy jste jako soubor dostali hned dvě nabídky, jednu do Brna, druhou do právě vznikajícího Činoherního klubu v Praze…
Jan: Trošku jsme váhali, Brno bylo možná větší existenční jistota, když vtom přišel z Prahy telegram od budoucího šéfa Činoheráku Jardy Vostrého, který psal: „Milý Jene, polib si prdel a tví kamarádi taky.“ Tak jsme se tedy rozhodli rychle.
Lidovky.cz: V Praze začalo vaše hvězdné období: inscenace Piknik, Spravedliví, Zločin a trest, Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho, Revizor, Višňový sad…
Jan: Ono to možná dnes tak nevypadá, ale byla to zpočátku hlavně obrovská nejistota. Dostali jsme roční smlouvy – a konec. Koukali jsme, jestli se nové divadlo chytne, nebo nechytne.
Nina: Svobodní, bezdětní spali za jevištěm zabalení v oponě, ale se dvěma malými dětmi nemůžete. Herec Jiří Adamíra, se kterým jsme se znali už z Ostravy, nám proto poradil, ať si zajdeme do Vodičkové do vývěskové služby. Že je tam paní, co má ráda herce. Ať jí dáme stovku a ona že nám najde něco ještě před tím, než to vyvěsí. A opravdu, nabídla nám adresu na Spořilově. Tam jsme pak bydleli víc než dvanáct let.
Lidovky.cz: Vaše třetí dcera – Adéla – je o třináct a dvanáct let mladší než její starší sestry. Neměla být kluk?
Jan: Jistě, holky nás pořád vydíraly – táto, kup mi bráchu. Psaly nám to i do ledničky: „Táto, kup mi bráchu, nebo třeba i ségru…“
Nina: Najednou se mi to stalo. Když jsem viděla kočárek, dívala jsem se na miminka, byla jsem jako úchyl, jako bych chytla nějaký bacil nebo co… Žádná snaha v tom nebyla, spíš něco mezi nebem a zemí, co se pak opravdu stalo, což bylo samozřejmě báječný.
Lidovky.cz: Stáli jste někdy před rozvodem, třeba jen v myšlenkách?
Jan: Já tedy ne. Ale starosti jsme měli veliký.
Nina: Rozvod je podle mě poslední řešení, a když se k němu nemusí sáhnout, je to lepší.
Lidovky.cz: Popište mi ty velké starosti…
Jan: Možná se dodatečně stylizuji, ale fakt je, že jsem nebyl posedlý divadlem, spíš snem o světě, který by mohl být hezčí, kdyby tomu divadlo bylo příznivě nakloněné. A s tím se žít moc nedá.
Nina: Fakt je, že jsme jeden čas, na začátku sedmdesátých let, když Honzu vyhodili z Činoheráku, neměli vůbec žádné peníze. Ale nevadilo mi to. Vařila jsem nudle s mákem, měli jsme je všichni rádi. U nás se nikdy nemluvilo o penězích, ani u mých rodičů. Napřed nacisti vzali tátovi autoškolu, firmu i auta, pak tři roky po válce znovu přišel o všechno, mamince navíc sebrali školu rytmiky. Ale nikdy si nestěžovali.
Jan: Nina měla v tomhle úžasný instinkt, protože tenhle barák, co v něm teď sedíme, vznikl nelogicky. Byli jsme tenkrát na dně, neměli vůbec nic, ale zvítězila typicky ženská snaha najít ve zmatku světa bod, kde se všichni sejdeme.
Nina: Dům předváděli na Výstavišti, byl to okál, mně se hrozně zalíbil, ale neměli jsme parcelu. Až jednou nás někdo poslal do Slivence za autoklempířem – a tady byla naše lipová alej, všechno vonělo, kvetlo…
Jan: Jeden disident nám pak vybagroval základy, ovšem když pršelo, vzniklo téměř koupaliště – a z místního národního výboru nás honili, ať rychle stavíme, že se jinak někdo utopí. Jenže my jsme museli pomalu, vždyť tehdy se říkalo: „Kačer staví dům, ale neví přesně kde.“
Lidovky.cz: Po roce 1968 jste musel kvůli svým postojům i sepětí s novou filmovou vlnou 60. let opustit Činoherní klub a v roce 1975 odejít znovu do Ostravy, tentokrát „do vyhnanství“. Nina zůstala s dětmi v Praze. Jak jste to mohli vydržet?
Jan: Rozhodl jsem se tehdy, že v Ostravě bydlet nebudu. Chtěl jsem tím dát najevo, že se usadit nechci, když jsem tam z trestu. Měl jsem promyšlený systém, ovšem k životu to nebylo.
V noci z neděle na pondělí jsem spal ve vlaku, pak z pondělí na úterý v rodině u Zorky Rozsypalové, na středu u kamarádky Jitky Smutné, na čtvrtek u Honzy Vlasáka, v pátek jsem zas jel do Prahy, už mě znali a dávali mi místenku do prázdného vagonu, abych mohl spát.
Když jsem vstoupil domů, byl jsem nešťastnej, že budu muset zas zpátky do Ostravy. Slyšel jsem vlak – a už jsem zvracel. Usnul jsem v Olomouci a za boha si nemohl vzpomenout, jestli jedu do Prahy, nebo z Prahy. V Ostravě jsem byl plných deset let.
Život lidský není jenom tragédie, říká osmdesátník Jan Kačer |
Lidovky.cz: Co na to říkaly děti?
Nina: Jen se vždycky zeptaly, jestli tatínek přijíždí, nebo odjíždí. Ale jinak si Honzy vždycky vážily – chovají se k němu moc hezky. Nikdy jsme se je nesnažili moc vychovávat, poroučet jim, zakazovat, rozkazovat… Děti si všímají toho, jak se k sobě chováte – i na ulici, ke kamarádům, k dětem, ke starým lidem. Když se jim to líbí, po čase vás začnou automaticky napodobovat.
Jan: Nina měla své zásady, které se denně uplatňovaly. Ty asi umožnily rodině přežít. Dodnes dodržuje také velmi pečlivě všechny oslavy, slavíme narozeniny i svátky všech členů rodiny. Tedy po pravdě: svátky už jsme teď k stáru vynechali, už by jich bylo moc.
Lidovky.cz: Připadá mi neuvěřitelné, že jste dnes oba tak zaměstnaní.
Nina: Kdepak, to já měla doma hvězdu!
Jan: Ale ne. Nina si pořád myslí, že nejsem rád, když teď hodně pracuje. Ale fakt, že točí, je pro mě celoživotní satisfakce. Vždycky jsem věděl, že je dobrá, že její čas přijde. Když dostane práci, jsem šťastnější, než kdybych ji dostal já.
Lidovky.cz: Za posledních deset let jste opravdu prokázala neuvěřitelnou šíři svého talentu – od Zelenkových Příběhů obyčejného šílenství až k seriálu Vyprávěj…
Nina: Už mi jde trošku hůř nasoukat texty do hlavy, ale zvykla jsem si. Když jsem po třiceti pěti letech, v roce 2000, odešla ze stálého angažmá v Činoherním klubu, říkala jsem si, že jdu do důchodu a budu se starat o vnoučata. A nikdy jsem nedostala tolik nabídek na práci jako od té chvíle.
Lidovky.cz: Právě teď spolu zkoušíte v Divadle Kalich novou českou inscenaci Moje hra s Jiřím Bartoškou v hlavní roli, Jan Kačer režíruje, Nina zde hraje. Premiéra bude koncem ledna. Moc jste toho ale spolu v životě nenapracovali…
Jan: Jistě jsem mohl Ninu víc obsazovat. Vždycky jsem se ale styděl, aby to nevypadalo jako protekce. Ale občas jsme spolu i hráli, v jednom nepovedeném filmu, jehož jméno si teď nevybavím, taky jsem ji režíroval. Skvělá byla jako Blanche ve Williamsově hře Tramvaj do stanice touha, to byl tehdy v Ostravě nový, nadpozemský titul. Ale těším se s ní na každou práci.
