Jana Drdácká je autorkou tanečně-divadelního představení Sen o Boženě, v němž se citlivě experimentuje s prolínáním různých forem tance a pohybu i dobovými záběry a rodinnou pamětí.
„Představení Sen o Boženě není o Boženě Němcové, jak by si možná někdo mohl myslet, ale o mé babičce, Boženě Drdácké. Žila více než sto let, narodila se za kteréhosi císaře a po mnoha válkách a diktaturách zemřela za kteréhosi prezidenta.
Původně to vypadalo, že se budu držet jen jejího života, ale nakonec se v představení prolíná její život s mým a zároveň je to pocta všem ženám a jejich příběhům,“ vysvětluje tanečnice, která se dvacet pět let věnuje flamenku a její podivuhodný osud si v ničem nezadá s osudem její babičky.
Lidovky.cz: Kdo vlastně byla Božena Drdácká?
Dívka z chudých poměrů. Její maminka byla švadlena, otec zemřel velmi mladý. Babička vyrůstala v době, kdy bylo zvykem, že se děti musejí podílet na běhu domácnosti. Byla společensky hodně aktivní, působila jako ochotnická herečka a zpěvačka.
V divadle se seznámila s mým dědečkem, vdala se a po čtyřicítce měla děti. Když jí zemřela milovaná dcera Dulinka, na divadlo zanevřela a její život nabral úplně jiný směr.
Lidovky.cz: Vy jste s babičkou měla velmi silný vztah, že?
Já jsem ji tak dobře poznala jen díky tomu, že žila velmi dlouho, zemřela až ve 102 letech. Když jsem se narodila, bylo jí sedmdesát, to už někteří lidé nemají tolik sil věnovat se vnoučatům, u ní to ale neplatilo.
V Telči, kde žila, jsme spolu trávily hodně času. Narodila jsem se půl roku po smrti jejího muže, mého dědy, a babička měla velmi silné vnuknutí, že jsem jeho převtělením.
Lidovky.cz: Co jste si o tom jako dítě myslela?
