Byla to zvláštní a přelomová doba, kdy ani ve válečných letech múzy nemlčely. Jednou v zimě s blížícím se rokem 1940 seděli mladí adepti umění v kavárně Opera naproti Těšnovskému nádraží. Smutný večer v potemnělé Praze náhle prozářily nové plány. Teoretik Jindřich Chalupecký s malíři Františkem Grossem a Františkem Hudečkem – ocitli se, aniž to možná tušili, na cestě ke zrodu legendární Skupiny 42.
V atmosféře ohrožené humanity se úvahy nastupující generace obracely přímo k člověku. Moderní směřování nečekaně dostalo civilnější podobu vzdalující se minulému surrealismu, ale i odtažitým průzkumům abstraktního malířství. „Umění bylo pro nás především věcí soukromou – to, čemu se říká ,kulturní svět’, pro nás proto zůstalo věcí dosti lhostejnou… moderní člověk potřebuje být vrácen životu…“ hlásal Chalupecký, autor pověstného programového článku nazvaného Svět, v kterém žijeme.
