Kdo neplave, není 'in' aneb jak si dnešní kojenci 'umí žít'

Já jsem kolektivním mateřským zábavám odolávala. Protože mám ráda vodu, těšila jsem se jen na kojenecké plavání. Nevěděla jsem ale, že cachtání pod odborným dohledem je asi největší kojenecká móda současnosti – alespoň pokud mám soudit podle svého okolí. Plavou úplně všechny děti mých kamarádek, známých a kolegyň a kurzy v Praze doslova praskají ve švech.

Netrpělivě jsem čekala, až oslaví Kryštof šest měsíců a začneme chodit do "plaváníčka" taky. Právě půlrok je totiž hranice, kdy mohou děti začít chodit do bazénů. Zjistila jsem totiž, že už jsme pozadu! Všichni v mém okolí začínají tím, že nejdříve plavou v domácí vaně, kam za nimi chodí instruktorka a později přejdou na kurzy do společných van (ano i to existuje!).

Jen přihlášení do plavání je docela tvrdý oříšek. Připadala jsem si, jako bych synka chtěla zapsat na nějakou prestižní školu s omezenou kapacitou. Všechny kojenecké kurzy, na které jsem narazila, byly už měsíc před začátkem nového "semestru" beznadějně plné. "Založím si snad vlastní oddíl," svěřila jsem se v beznaději kamarádce, která plave se svým chlapcem už od vany. Možná bych o zákaznice nouzi neměla. Maminky totiž od plaváníčka neodradí ani nemalé sumy, které tyto kurzy stojí. Já jsem za tříměsíční plavání, kam se chodí jednou týdně po 20 minutách, zaplatila necelé čtyři tisíce korun. Náš kurz ovšem stojí za to. Už na první hodině jsem zírala, jak si můžou kojenci užívat. Plavou v prostředí luxusních lázní ve starořímském stylu s odpočinkovými lehátky, po hodině mají k dispozici saunu a pak následuje masáž.

S Kryštofem jsme ovšem nejdřív museli zakoupit jeho první plavky. Podle instruktorek jsme je vybírali tak, aby těsnily kolem stehýnek, kdyby se stala nehoda… "Ale je to normální, že tu děti čůrají, blinkají a občas se jim i něco objeví v plavečkách," uklidnila nás lektorka s úsměvem a já si jen v duchu říkala, ať můj synek nic z toho nepředvede. Život bez plenky vzal za své hned před vstupem do bazénu, když mi počůral plavky. Následoval tak dcerku mé kamarádky, která to stihla ještě v převlékárně. Na rozdíl od Kryštofa se jí voda navíc vůbec nelíbila a celou dvacetiminutovou lekci to dávala dost hlasitě najevo. Můj chlapec se k ní přidal potom, co jsme se s dětmi všechny potopily hlavou pod vodu.

"My jsme tu na to zvyklé," utěšila nás mateřsky konejšivým hlasem instruktorka. "Myslím, že maminkám to nevadí. Naopak je to potěší, že to není jejich dítě, kdo pláče," dodala ( Prostě ráj matek!). Po lekci jsme si všechny více či méně vystresované děti odnesly do sauny, kde to vypadalo jako v kojícím kroužku. Po prohřátí následoval opět ponor do ledové vody (to už se můj chlapec nezmohl ani na řev) a nakonec masáž olejíčkem pod odborným dohledem.

"Ten si žije jako prase v žitě," poznamenala má bezdětná kamarádka, když jsem jí o našem kroužku povídala. Má pravdu. I já si říkám, že si dnes kojenci umí žít. Mé generaci se o tomhle ani nezdálo. Snad to brzy synek pochopí a ocení!