„Každý jsme naprosto jedinečná bytost s rozdílnými potřebami a prioritami. Jak se tedy můžeme kvalitně vzdělávat jednotně?,“ vysvětluje svůj přístup Šárka. Hosnedlovi vystupují i v nově natočeném dokumentu Svobodné děti, který ukazuje příběhy rodin a dětí, jež se vydaly odlišnou cestou vzdělávání. Přes letní měsíce bude k vidění ve vybraných kinech po celé České republice a na Slovensku.
Lidovky.cz: Jaká byla vaše cesta k sebeřízenému vzdělávání, kdy a proč jste se rozhodli, že vaše děti nebudou chodit do školy?
Cesta začala vlastně už s nástupem staršího syna do školky před 20 lety a byla postupná, pozvolná, dovedly nás k němu samy děti. Všechny tři do školy nastoupily a z pohledu školního systému byli bezproblémoví žáci. Nejmladší dcera ale od 2. třídy do školy chodit nechtěla. My už jsme v té době věděli o domácím vzdělávání a byli ochotni o něm uvažovat. Nakonec se k němu přidal i mladší syn.
Cesta k sebeřízení nebyla nijak složitá a došli jsme k ní rychle. Uvědomili jsme si a viděli, že děti se neustále „vzdělávaly“, ještě dříve, než šly do školy, a přirozeně mají tendence v tom pokračovat. Naopak naše očekávání, zásahy a nucení to jen narušovaly. Nechtěli jsme si kazit vztah s dětmi tím, že je budeme nutit k něčemu, co ani nám nedává smysl a nechtěli jsme přijít o jejich důvěru.
Lidovky.cz: Máte tři děti ve věku 24, 21 a 14 let. Přistupujete ke vzdělání u všech stejně? A myslíte si, že je forma unschoolingu vhodná pro všechny děti?
V podstatě stejně, necháváme to na nich. Děti vědí, že jsme tu pro ně, když potřebují, ale nic jim nenutíme, a to nejen ve vzdělávání, ale i v dalších oblastech života. Prostě žijeme, a to nám samo o sobě přináší mnoho podnětů se něco naučit, a to všem. Myslím, že rozhodovat si sám o tom, co se chci učit, kdy, kde, jak a s kým, je naprosto přirozené každému člověku.
Lidovky.cz: Máte ze svého dětství nějaké trauma, které jste si ze školy odnesli?
Mám. Školní docházku jsem absolvovala v hlubokém socialismu. Byla jsem vzorná a poslušná jedničkářka, která chce dělat radost učitelům i rodičům. Dvojka byla špatná známka. Těžce jsem nesla neúspěch, a tím pádem jsem se vyhýbala všemu, kde jsem si nebyla jistá, že budu hned úspěšná. Byla jsem závislá na pochvale. Absence pochvaly byl pro mě vlastně trest. Ze školy si pamatuju, že jsem byla v neustálém strachu. Vlastně se s něčím z toho potýkám dodnes, ale teď už vědomě a mohu s tím pracovat.
Lidovky.cz: Co je podle vás špatné na školní docházce?
Podle mě je špatná od základu. Je povinná a stejná pro všechny. Každý jsme naprosto jedinečná bytost s naprosto rozdílnými potřebami a prioritami. Jak se můžeme kvalitně vzdělávat jednotně? Děti jsou nuceny věnovat se tomu, co už dobře umí nebo naopak, co jim vůbec nejde nebo je to nebaví a ztrácejí tím čas a energii, které by mohly využít ke zdokonalování toho, co je naplňuje a v čem jsou dobré.
S tím pak souvisí i tvorba, resp. likvidace sebehodnoty a sebevědomí a celková radost ze života. Zásadní je pro mě také mít vliv na to, co se mě týká, a to současná škola vůbec neumožňuje. Dětem navíc bereme velmi brzy tak důležitý čas na hry a radost z objevování, pozorování a napodobování – do té doby přirozený způsob jejich rozvoje. Předčasně se z nich snažíme dělat malé dospělé a vnucujeme jim své představy o jejich životě.
Lidovky.cz: Nepřichází děti, které do školy nechodí, o důležité sociální kontakty?
Jsme přesvědčeni, že si je určuje každý sám, podle svého založení a potřeb. Naše dcera nesedí denně ve školní třídě se stále stejnými dětmi a dospělými, ale žije reálný život, ve kterém řeší reálné situace s reálnými lidmi. Výletujeme, cestujeme, stýkáme se s širší rodinou, s kamarády, nakupujeme, občas musíme i na úřad… Dcera, když chce, je u většiny věcí aktivně s námi a má samozřejmě taky i svůj vlastní okruh „sociálních kontaktů“. Navíc, v dnešní online době to opravdu nemusí být problém.
Lidovky.cz: S jakými reakcemi se setkáváte ve svém okolí?
Teď už v pohodě, zvykli si, dětí na domácím vzdělávání přibývá. Před lety jsme se setkávali spíše s nepochopením než s odsouzením. Dnes taky se zájmem a někdy i s obdivem a oceněním. Těžší to bylo v rámci širší rodiny. Babičky jsou obě učitelky. Pro naše rodiče znamená klasické, akademické vzdělání a titul hodně, je to v jejich světě vstupenka do lepšího života. Svého času si asi mysleli, že jsme se zbláznili. Myslím, že si nedokážou představit, že to může jít i jinak. Ale nějak se to snaží respektovat, mají nás rádi.
Lidovky.cz: Jak vypadá váš běžný všední den? Máte vůbec týden rozdělený na všední dny a víkendy?
Běžný den je u nás nejčastěji úplně „obyčejný“. Práce v domácnosti, péče o dům a zahradu. Často se domlouváme až ráno, co ten den podnikneme. Někdy společně, někdy máme každý svůj program. Někdy doma, někdy mimo. Nemáme žádný pevně daný harmonogram. Jak děti odrůstají, přirozeně toho společného času ubývá, ale stále se rádi potkáváme a dělíme se o zážitky, diskutujeme. Připadá mi, že tak nějak podobně žije asi většina rodin o víkendu a my si k tomu přidali i všední dny.
Lidovky.cz: V České republice není prozatím možné unschooling legálně provozovat, je pouze povoleno plnit povinnou školní docházku individuálním způsobem. Vaše nejmladší dcera je ještě školou povinná, a tedy musí splnit rámcový vzdělávací program daný ministerstvem, který je v rozporu s unschoolingem. Jak se tedy učí?
Dvakrát do roka musí dle zákona absolvovat přezkoušení v kmenové škole. Našli jsme si školu, se kterou ladíme a jsme za ni vděčni.
Lidovky.cz: Znamená unschooling i to, že jste se svými dětmi v podstatě neustále. Kde na to berete energii?
V mém pojetí neznamená. Jsme spolu, když o to stojíme. Samozřejmě, že když byly děti malé, bylo to mnohem častěji než teď (nebo možná i neustále). Pro nás to bylo ale přirozené. Všechny tři děti jsme si přáli a těšili se na ně. Byli jsme připraveni jim do značné míry svůj život přizpůsobit. Naopak, nepřirozené a bolavé bylo, když jsme měli odevzdávat malé děti někam, kam samy nechtěly a kde jim nebylo dobře. Jakmile jsme se rozhodli, že dětem budeme důvěřovat a vzdali se neustálého řízení a kontroly, nesmírně se nám ulevilo, oboustranně. Jakmile jsme přestali s dětmi bojovat, zbývalo spousta energie na jiné věci. Ještě k té energii – jednou mi mladší syn řekl, že když děláš to, co tě baví nebo ti dává smysl, tak ti to energii nebere, ale naopak dodává.
